Breaking Dawn (4. díl)
...
Dětství není doba od narození do určitého věku a v určitém věku dítě vyroste a vzdá se dětských věcí.
Dětství je království, ve kterém nikdo neumírá.
-Edna St.Vincent Millay
...
Předmluva 1
Už jsem měla mnoho zkušeností s blížící se smrtí, nebylo to něco, na co si člověk dokáže opravdu zvyknout.
Zdálo se to zvláštně nevyhnutelné, čelit znovu smrti. Jako bych opravdu byla předurčena ke katastrofám. Unikala jsem znovu a znovu, ale vždycky se to pro mě vrátilo.
Přesto, tentokrát to bylo něco úplně jiného.
Můžeš utíkat od někoho, koho se bojíš. Můžeš bojovat s někým, koho nenávidíš. Všechny mé reakce byly zvyklé na tenhle druh vrahů – nestvůry, nepřátelé.
Když milujete toho, kdo vás zabíjí, nezůstává vám žádná možnost. Jak byste mohli utíkat, jak byste mohli bojovat, když by to tu milovanou osobu zraňovalo? Když váš život je to jediné, co musíte dát vaší lásce, jak byste to mohli neudělat?
Když je to někdo, koho opravdu milujete?
...
Úryvek:
Podařilo se mi dosáhnout svého cíle, benzínové pumpy. Kdybych nejezdila na páru, vůbec bych do města nejela. V těchto dnech jsem se obešla bez spousty věcí, jako například tkaniček do bot, abych se vyhnula času strávenému na veřejnosti.
Pohybujíc se jako na závodech jsem otevřela poklop, sundala víčko, přiložila kartu a vsunula hadici do nádrže během několika vteřin. Samozřejmě jsem nemohla udělat nic pro to, aby se urychlilo i samotné čerpání. Čísla naskakovala neuvěřitelně pomalu, skoro jako by to dělala jen proto, aby mě naštvala.
Venku nebylo slunečno – typický deštivý den v městečku Forks ve státě Washinkton – ale přesto jsem se cítila, jako by na mě byl namířený reflektor strhávající pozornost na jemný prsten na mé levé ruce. V časech jako tenhle, když jsem cítila pohledy na svých zádech, to bylo, jako by ten prsten blikal jako neonová světla: Podívej se na mě, podívej se na mě.
Bylo hloupé být v takových rozpacích a já jsem to věděla. Kromě mého otce a matky, záleželo vůbec na tom, co lidé říkají o mém zasnoubení? O mém autě? O mém záhadném přijetí na universitní kolej? O mé zářivé černé kreditní kartě, kterou jsem teď v zadní kapse cítila, jako by byla rozpálená do ruda?
„Jo, kdo se stará o to, co kdo říká?“ zamumlala jsem sotva slyšitelně.
„Ehm, slečno?“ zavolal mužský hlas.
Otočila jsem se a okamžitě jsem si přála, abych to neudělala.
Dva muži stáli za přepychovým SUV se zbrusu novým kajakem na střeše. Ani jeden z nich se na mě nekoukal, oba zírali na moje auto.
Osobně se mě to nedotklo. Ale potom jsem byla hrdá, že dokážu rozeznat jednotlivé znaky Toyoty, Fordu a Chevy. Tohle auto bylo elegantně černé, uhlazené a krásné, ale pořád to nebylo auto pro mě.
„Omlouvám se, že vás obtěžujeme, ale mohla byste nám říct, jaké auto to řídíte?“ zeptal se ten vysoký.
„Ehm, Mercedes, správně?“
„Ano,“ odpověděl muž zdvořile, zatímco jeho menší přítel obrátil při mé odpovědi oči v sloup. „Já vím, ale přemýšlel jsem… Není to Mercedes Guardian?“ Vyslovil to jméno s úctou. Měla jsem pocit, že tenhle chlap by si dobře rozuměl s Edwardem, mým… mým snoubencem (vážně nebyl způsob, jak se vyhnout pravdě, že svatba bude už za několik dní). „V Evropě ještě nejsou k dostání,“ Pokračoval muž.
Zatímco jeho oči sledovaly kontury mého auta – mě nepřipadalo nijak moc odlišné od jakéhokoli jiného Mercedesu sedan, ale co já vím? – spěšně jsem zvažovala své záležitosti se slovy jako snoubenec, svatba, manžel, atd.
Prostě jsem si to v hlavě nedokázala dát dohromady.
Na jednu stranu, byla jsem vychována k tomu vyvarovat se každé myšlence na bílé šaty a kytice. Ale víc než to, prostě jsem si nedokázala spojit tu usedlou, rozvážnou představu manžela s mojí představou Edwarda. To bylo jako obsadit archanděla do role účetního; nedokázala jsem si ho představit v žádné všední, každodenní roli.
Jako vždycky, jakmile jsem začala přemýšlet o Edwardovi, pohltil mě vír fantazií vyvolávajících závratě. Ten cizí muž si musel odkašlat, aby znovu upoutal moji pozornost; pořád čekal na mou odpověď ohledně provedení a modelu auta.
„Já nevím,“ řekla jsem mu upřímně.
„Vadilo by vám, kdybych si s tím udělal obrázek?“
Chvíli mi trvalo, než jsem to zpracovala. „Doopravdy? Vy se chcete s tím autem vyfotit?“
„Jasně – nikdo mi neuvěří, když nebudu mít důkaz.“
„Ehm. Dobře. Fajn.“
Rychle jsem uklidila hadici a vlezla jsem se schovat na přední sedadlo, zatímco ten nadšenec vytáhl ze svého batohu obrovský profesionálně vypadající fotoaparát. On a jeho kamarád se vystřídaly v pózování u kapoty a pak si šli udělat obrázek ještě k zadní části.
„Chybí mi můj náklaďáček.“ Zakňourala jsem pro sebe.
Komentáře
Přehled komentářů
Jj, tak tohle víme už všichni... ta knížka se bude jmenovat Půlnoční Slunce, ale spíš nevyjde než vyjde... Stephenie ji přestala psát..
NoVINKA??
(melisa, 22. 5. 2009 17:51)lidicky vite o tem ze ma vyjit stmivani knizka ale v provedeni ze ju bude vto je the best!!!!ykladat edward??!!
odpověď
(Lucka, 2. 5. 2009 9:15)Ten průvodce u nás zatím nevyšel, ale myslím, že by vyjít měl. Jsem ráda, že se ti tyyhle stránky líbí :o)
dotaz
(aknel, 1. 5. 2009 20:18)Ahoj, tyhle stránky jsou vážně skvělý!!! Při jejich čtení si to moc užívám, díky za ně. Mám dotázek:na konci Rozbřesku je zmínka o nějaké knize Sága Stmívání-oficiální průvodce. Vyšlo něco takového nebo se teprve chystá? Díky za odpověď.
To Melisa
(Lucka, 23. 5. 2009 8:23)