Ultimátum

 

 

Bello,

nevím, proč jsi přiměla Charlieho, aby přinesl dopis Billymu, jako kdybychom byli druhé třídy --, kdybych chtěl s tebou mluvit, zvedl bych ti…

Učinila jsi volbu, ano? Nemůžeš mít obojí, když…

Která část o „mortal enemies“* je pro tebe příliš komplikovaná na pohled, vím, jsem pitomec, ale prostě neexistuje žádný způsob…

Nemůžeme být přátelé, když trávíš všechen svůj čas s bandou…

Jen se to horší, když o tobě moc přemýšlím, takže už nepiš…

Jo, taky mi chybíš. Hodně. Na tom se nic nezmění.

Promiň, Jacob

*(pozn. překladatelky „mortal enemies“ je fráze, která znamená úhlavní nepřátelé, jenomže v angličtině slovo mortal znamená také smrtelný. Jacob to myslí patrně jako ironii, však víš, upíři nejsou smrtelní, je to dvojsmysl, proto to nelze přímo přeložit do češtiny)

 

Přejížděla jsem prsty přes stránku, cítila jsem důlky tam, kde přitlačil perem na papír tak silně, že jej málem promáčkl. Dokázala jsem si ho představit psát to – jak škrábal ten rozzlobený dopis svým kostrbatým písmem, prosekával se řádkem za řádkem, když slova vyšla špatně, možná dokonce přelomil pero ve své příliš velké ruce; to by vysvětlovalo inkoustové cákance. Dovedla jsem si představit tu frustraci, jeho černé obočí se stáhlo a zvrásňovalo jeho čelo. Kdybych tam byla, možná bych se smála. Nezpůsob si mozkové krvácení, Jacobe, řekla bych mu. Prostě se vymáčkni.

Smání se byla ta poslední věc, kterou jsem cítila, že teď dělám, zatímco jsem četla slova, která jsem si už pamatovala. Jeho odpověď na můj úpěnlivý dopis – který přešel od Charlieho přes Billyho k němu, přesně jako druhá třída, jak na to poukázal – nebyla žádným překvapením. Znala jsem podstatu toho, co bude řečeno předtím, než jsem jej otevřela.

Co bylo překvapující, bylo jak moc mě každé přeškrtnutí řádku ranilo – jako kdyby smysl dopisu měl vystřižené kraje. Víc než to, za každým rozzlobeným začátkem se skrývala obrovská tůň utrpení; Jacobova bolest mě zraňovala víc než vlastní.

Zatímco jsem nad tím přemýšlela, zachytila jsem nezaměnitelnou vůni čadícího hořáku vycházející z kuchyně. V jiném domě ta skutečnost, že někdo kromě mě vaří, by možná nebyla důvodem k panice.

Strčila jsem ten pomačkaný papír do mé zadní kapsy a běžela, stihla jsem to za pět minut dvanáct.

Sklenice špagetové omáčky, kterou dal Charlie do mikrovlnky, byla pouze na své první otáčce, když jsem trhem otevřela dvířka a vytáhla ji.

„Co jsem udělal špatně?“ dožadoval se Charlie.

„Měl jsi nejdřív sundat víčko, tati. Kov je nevhodný pro mikrovlnky.“ Rychle jsem odstranila víčko, zatímco jsem mluvila, nalila polovinu omáčky do misky a potom vložila misku dovnitř mikrovlny a sklenici dala zpátky do ledničky; nastavila čas a zmáčkla start.

Charlie sledoval moje úpravy s našpulenými rty. „Udělal jsem nudle správně?“

Podívala jsem se na pánev na sporáku – původce vůně, která mě zalarmovala. „Míchání pomáhá,“ řekla jsem klidně. Našla jsem lžíci a pokusila se odškrábnout rozbředlý flák, který byl připálený na dně.

Charlie si povzdychnul.

„Kvůli čemu to všechno je?“ zeptala jsem se ho.

Zkřížil si ruce na hrudi a zíral ven zadními okny na déšť. „Nevím, o čem mluvíš,“ zabručel.

Byla jsem zmatená. Charlie vaří? A co znamená ten nevrlý postoj? Edward tu ještě nebyl; obvykle si můj táta šetřil tenhle druh chování pro mého kluka, dělal, co mohl, aby ilustroval téma „nevítaný“ s každým slovem a postojem. Charlieho snaha byla zbytečná  - Edward věděl přesně, co si můj táta myslí bez té ukázky.

Slovo kluk mě hryzalo uvnitř tváře s povědomým napětím během toho, co jsem míchala. To nebylo to správné slovo, vůbec ne. Potřebovala jsem něco expresivnějšího pro věčný závazek… Ale slova jako osud a úděl zněla sentimentálně, když je použijete v neformálním rozhovoru.

Edward měl na mysli jiné slovo, a to slovo bylo příčinou napětí, které jsem cítila. Cítila jsem se nesvá jen se za to považovat.

Snoubenka. Fuj. Roztřásla jsem nad tou myšlenkou.

„Přehlédnula jsem něco? Od kdy děláš večeři?“ zeptala jsem se Charlieho. Těstovinová hrouda se pohupovala ve vařící vodě, když jsem do ní dloubla. „Nebo se snažíš udělat večeři, měla bych říct.“

Charlie pokrčil rameny. „Neexistuje žádný zákon, který říká, že nemůžu vařit ve svém vlastním domě.“

„To bys měl vědět,“ odvětila jsem, zakřenila se, když jsem si prohlížela odznak připíchnutý na jeho kožené bundě.

„Cha. Dobrý.“  Vysoukal se z bundy, jako kdyby mu můj pohled připomněl, že ji má stále na sobě, a pověsil ji na háček rezervovaný pro jeho výzbroj. Jeho opasek na zbraň byl už pověšen na místě – necítil potřebu nosit jej na služebnu po několik týdnů. Nebyly tu už znepokojivá mizení, která by sužovala malé městečko Forks ve Washingtonu, už žádné zahlédnutí obrovských tajuplných vlků ve stále deštivých lesech…

Mlčky jsem dloubla do nudlí, odhadovala, že Charlie by se vyhnul mluvení o něčem, co ho zatěžovalo v jeho volném čase. Můj táta nebyl mužem mnoha slov a to úsilí, které vložil do snahy připravit večeři u stolu se mnou, ozřejmilo, že v jeho mysli je netypická číslice slov.

Stále jsem se letmo dívala na hodiny – něco, co jsem dělala každých pár minut kolem toho času. Míň než půl hodiny zbývalo.

Odpoledne byly ty nejtěžší části mého dne. Od doby co mě můj někdejší nejlepší kamarád (a vlkodlak) Jacob Black prásknul ohledně motorky, na které jsem jezdila potají  - zrada, kterou vymyslel , abych dostala domácí vězení tak, abych nemohla trávit čas s mým klukem (a upírem) Edwardem Cullenem, - Edward měl dovoleno mě navštívit pouze od sedmy do devíti třiceti odpoledne, vždy uvnitř hranic mého domova a pod dozorem tátova neustále rozmrzelého pohledu.

Tohle bylo vystupňování z předešlého, nepatrně méně přísného domácího vězení, které jsem si vysloužila za nevysvětlitelné třídenní zmizení a jednu epizodu skákání z útesů do vody.

Samozřejmě že jsem stále viděla Edwarda ve škole, protože neexistovalo nic, co by s tím Charlie mohl udělat. A potom taky Edward trávil téměř každou noc v mém pokoji, ale Charlie si toho nebyl přesně vědom. Edwardova schopnost snadno a tiše prolézt mým oknem ve druhém patře byla skoro téměř užitečná jako jeho schopnost číst Charlieho mysl.

Ačkoli odpoledne bylo jediné období, které jsem trávila pryč od Edwarda, stačilo to, abych byla neklidná, a hodiny se vždycky vlekly. Nicméně jsem snášela svůj trest bez stížností, protože  - kvůli jedné věci – jsem věděla, že jsem si jej zasloužila a – kvůli druhé – protože jsem nemohla snést, že bych tátovi ublížila tím, že bych se teď odstěhovala, když mnohem trvalejší odloučení se vznášelo, neviditelné pro Charlieho, tak blízko na mém obzoru.

Můj táta se posadil ke stolu se zabručením a rozprostřel si tam vlhké noviny; během vteřiny zamlaskal nesouhlasem.

„Nevím, proč čteš noviny, tati. Pouze tě to vytáčí.“

Nevšímal si mě, žehral nad papírem ve svých rukou. „Tohle je to, proč každý chce žít v malém městě! Absurdní.“

„Čím se teď velká města provinila?“

„Seattle kandidoval do sněmovny vražd v zemi. Pět nevyřešených vražd za poslední dva týdny. Dokážeš si představit, že bys tak žila?“

„Myslím si, že Phoenix je momentálně výšeji na soupisu vražd, tati.  Žila jsem tak.“ A nikdy jsem nepřiblížila tomu, abych se stala zavražděnou obětí, dokud jsem se nepřestěhovala do jeho bezpečného městečka. Ve skutečnosti jsem byla stále na několika soupisech napadení… Lžíce v mých rukou se zatřásla, díky tomu se voda zachvěla.

„Tak, že ses mi dostatečně nevěnovala,“řekl Charlie.

Vzdala jsem záchranu večeře a usadila se, abych ji naservírovala; musela jsem použít nůž na steaky, abych uřezala porci špaget pro Charlieho a potom pro sebe, zatímco se díval s rozpačitým pohledem. Charlie si nandal svou porci omáčky a dal se do jídla. Zamaskovala jsem svůj vlastní chumel tak dobře, jak jsem mohla a následovala jeho příklad bez přílišného nadšení. Na chvíli jsme jedli mlčky. Charlie dosud zběžně prohlížel noviny, takže jsem zvedla svou hodně zneužívanou kopii Na větrné hůrce z místa, kde jsem ji tohle ránu u snídaně nechala a snažila se ztratit v Anglii na přelomu století, zatímco jsem čekala na to, až začne mluvit.

Byla jsem právě u části, kdy se Heathcliff vrací, když si Charlie odkašlal a hodin noviny na zem.

„Máš pravdu,“ řekl Charlie. „Měl jsem pro to úsilí důvod.“ Zamával vidličkou nad lepkavou pomazánkou. „Chtěl jsem s tebou mluvit.“

Položila jsem knihu stranou; vazba byla tak zničená, že se sesunula na rovno na stůl. „Mohl jsi se prostě zeptat.“

Přikývnul, jeho obočí se stáhlo. „Jo. Budu si to pro příště pamatovat. Myslel jsem si, že když ti dám volno od dělání večeře mohlo by tě to obměkčit.“

Zasmála jsem. „To zafungovalo – tvoje kuchařské dovednosti mě udělaly měkkou jako cukroví Marshmallow. Co potřebuješ, tati?“

„No, vlastně se to týká Jacoba.“

Ucítila jsem, že můj obličej ztuhl. „A co je s ním?“ zeptala jsem se skrz ztuhlé rty.

„Klid, Bells. Vím, že jsi stále rozčilená, že tě prásknul, ale byla to správná věc. Začal být zodpovědný.“

„Zodpovědný,“ zopakovala jsem kousavě, obrátila oči v sloup. „Správně. Takže, co je s Jacobem?“

Přirozená otázka se zopakovala uvnitř mé hlavy, určitě ne bezvýznamná. 

Co je s Jacobem? Co bych měla s ním dělat? Můj někdejší nejlepší kamarád, který byl teď... co? Můj nepřítel? Zarazila jsem se.

Charlieho obličej byl náhle opatrný. „Nenaštvi se na mě, ano?“

„Naštvat?“

„No, vlastně se to týká taky Edwarda.“

Moje oči se zúžily.

Charlieho hlas zdrsněl. „Nechal jsem ho v domě, viď?“

„To ano“ připustila jsem. „Na krátké periody času. Samozřejmě, mohl jsi mi taky tu a tam dovolit odejít ven z domu na krátké periody.“ Pokračovala jsem – pouze žertem; věděla jsem, že jsem byla doma uvězněná po celý den během školního roku. „Nedávno jsem to uměla.“

„No, to je podoba toho, kam jsem tímhle směřoval…“ A pak se Charlieho tvář roztáhla do neočekávaného širokého úsměvu; na vteřinu vypadal o dvacet let mladší.

Spatřila jsem nejasný záblesk možnosti v tom úsměvu, ale pomalu jsem pokračovala. „Jsem zmatená, tati. Mluvíme o Jacobovi, Edwardovi nebo o mém domácím vězení?“

Úsměv znovu zablýsknul.  „Tak nějak o všech třech.“

„A jak spolu souvisí?“ zeptala jsem se obezřetně.

„Dobře.“ povzdechl si, pozvedl ruce jakoby kapituloval. „Takže si myslím, že si možná zasloužíš podmíněné propuštění za dobré chování. Na teenagera jsi úžasně nehádavá.“

Můj hlas a obočí vyletěly nahoru. „Vážně? Jsem volná?“

Odkud to pochází? Byla jsem si jistá, že se budu pod domácí vazbou, dokud se doopravdy neodstěhuji a Edward si nevšiml žádného váhání v Charlieho myšlenkách…

Charlie zvedl nahoru jeden prst. „Podmínečně.“

Nadšení zmizelo. „Skvělé,“ zabručela jsem.

„Bello, tohle je větší měrou prosba než požadavek, ano? Jsi volná. Ale doufám, že využiješ té svobody... rozumně.“

„Co to znamená?“

Znovu si povzdychl. „Vím, že jsi přesvědčená strávit všechen svůj čas s Edwardem---“

„Trávím čas taky s Alicí,“ poznamenala jsem. Edwardova sestra neměla žádné hodiny návštěv; přicházela a odcházela, jak se jí líbilo. Charlie byl tmelem v jejích schopných rukách.

„To je pravda,“ řekl. „Ale máš jinší přátele kromě Cullenů, Bello. Nebo jsi to měla ve zvyku.“

Zírali jsme jeden na druhého na dlouhý okamžik.

„Kdy jsi naposled mluvila s Angelou Weberovou?“ vypálil na mě.

„V pátek u oběda,“ odpověděla jsem bezprostředně.

Před Edwardovým návratem mí kamarádi ze školy se polarizovali na dvě skupiny. Ráda jsem pomýšlela na tyhle skupiny jako na dobro versus zlo. Nás a je to šlo taky. Dobří lidé byla Angela, její stálý kluk Ben Cheney a Mike Newton; ti tři mi všichni velmi šlechetně odpustili za to šílení, když Edward odešel. Lauren Malloryová byla zlým středem jejich strany, a téměř všichni ostatní, včetně mojí první kamarádky ve Forks Jessiky Stanleyové, vypadali, že jsou ochotní se zapojit do jejího anti-Bella programu.

S Edwardem zpátky ve škole se dělící hranice stala ještě zřetelnější.

Edwardův návrat si vybral svou daň na Mikeově přátelství, ale Angela byla neochvějně věrná a Ben následoval její příklad. Navzdory přirozené averzi, kterou většina lidí cítila ke Cullenovým, Angela seděla svědomitě vedle Alice každý den u oběda. Po několika týdnech tam dokonce Angela vypadala spokojeně. Bylo těžké nebýt okouzlen Cullenovými – jakmile jim někdo dá šanci být okouzlující.

„Mimo školu?“ zeptal se Charlie, dožadoval se zpátky mé pozornosti.

„Neviděla jsem nikoho mimo školu, tati. Domácí vězení, pamatuješ? A Angela má taky kluka. Je vždycky s Benem. Pokud jsem opravdu volná,“ doplnila jsem plná skepticismu, „Možná bychom mohli mít dvojrande.“

„Dobře. Ale potom...“ zaváhal. „Ty a Jake jste měli ve zvyku nedát jeden bez druhého ani ránu a teď---“

Přerušila jsem ho. „Můžeš se dostat k věci, tati? Jaké jsou tvé podmínky - přesně?“

„Nemyslím si, že bys ses měla vykašlat na všechny své další kamarády kvůli tvému klukovi, Bello,“ řekl přísným hlasem. „Není to hezké, a myslím si, že tvůj život by byl více vyvážený, kdybys v něm udržela i jiné lidi. Co se stalo minulé září….“

Trhla jsem sebou.

„No,“ řekl defensivně. „Kdybys měla ještě trochu života a zálib mimo Edwarda Cullena, nemuselo by to být takové.“

„Bylo by to přesně takové,“ zamručela jsem.

„Možná, že ne.“

„K věci?“ Připomněla jsem mu.

„Využij svou novou svobodu a navštiv taky své další kamarády. Udrž to vyvážené.“

Pomalu jsem přikývla. „Vyváženost je dobrá. Mám nějaké specifické časové kvóty, které mám splnit?“

Udělal obličej, ale zavrtěl hlavou. „Nechci to dělat komplikované. Jen nezapomeň na své kamarády...“

Bylo to dilema, už jsem s tím bojovala. Mí kamarádi. Lidi, které pro jejich vlastní bezpečnosti, nebudu moct znovu po své maturitě spatřit.

Takže, jaký je lepší postup? Strávit čas s nimi, když mohu? Nebo začít odloučení teď, aby to bylo víc pozvolnější? Zachvěla jsem se nad představou druhé možnosti.

„...Obzvláště na Jacoba,“ dodal Charlie předtím, než jsem stihla promyslet víc než to.

Větší dilema než to první. Chvilku mi trvalo najít ta správná slova. „Jacob možná bude …obtížný.“

“Blackovi jsou takřka rodina, Bello,“ řekl znovu přísně a otcovsky. „A Jacob byl pro tebe velmi, velmi dobrý přítel.“

„Vím to.“

„Vůbec ti nechybí?“ zeptal se Charlie frustrovaně.

Moje hrdlo se náhle zdálo opuchlé; musela jsem si dvakrát odkašlat předtím, než jsem odpověděla. „Ano, chybí mi,“ připustila jsem, stále jsem se dívala dolů. „Chybí mi hodně.“

„Potom, proč je to obtížné?“

To nebylo něco, co jsem směla vysvětlit. Bylo to proti pravidlům pro normální lidi - lidské lidi jako já a Charlie - vědět o utajovaném světě plném mýtů a příšer, který potají existoval okolo nás. Věděla jsem všechno o tomhle světě – a byla jsem následkem tomu v nemalém množství potíží. Nehodlala jsem dostat Charlieho do těch samých potíží.

„S Jacobem tady je...konflikt,“ řekla jsem pomalu. „Konflikt ohledně záležitosti přátelství, myslím. Přátelství se vždy nezdálo dostačující pro Jakea.“ Rozmotávala jsem svou omluvu bez detailů, které byly pravdivé ale nedůležité, sotva klíčové v porovnání s faktem, že Jacobova vlkodlačí smečka prudce nenáviděla Edwardovu upíří rodinu - a tudíž taky i mě, když jsem měla přinejmenším v úmyslu připojit se k té rodině. To prostě nebylo něco, co bych s ním mohla vyřešit dopisem a on my nezvedal telefony. Ale můj plán osobně se dohodnout s vlkodlakem neudělal dobrý dojem na upíry.

„Není Edward připraven na trochu zdravé konkurence?“ Charlieho hlas byl teď sarkastický.

Namířila jsem na něj temný pohled. „Není tu žádná konkurence.“

„Zraňuješ Jakeovi city, když se mu takhle vyhýbáš. Byl by radši jen kamarád než nic.“

Och, a teď jsem se já vyhýbala jemu?

„Jsem si docela jistý, že Jake nechce být vůbec kamarád.“ Slova mě pálila v ústech. „No takže kde jsi přišel na ten nápad?“

Charlie teď vypadal v rozpacích. „Ten podmět se možná objevil dneska s Billym…“

„Ty a Billy klevetíte jako staré ženské.“ stěžovala jsem si, divoce jsem bodala vidličkou do rosolovitých špaget na svém talíři.

„Billy se strachuje o Jacoba,“ řekl Charlie. „Jake právě teď prožívá krušné časy... Je deprimovaný.“

Trhla jsem sebou, ale udržela jsem oči na hrudce.

„A pak jsi vždycky byla tak šťastná po tom, co jsi strávila den s Jakem.“ Povzdychl si Charlie.

„Jsem šťastná teď,“  zavrčela jsem nelítostně skrz zuby.

Kontrast mezi mými slovy tónem prolomil napětí. Charlie vybuchl smíchem a já se musela připojit.

„Dobře, dobře,“ souhlasila jsem. „Vyváženost.“

„A Jacob,“ naléhal.

„Pokusím se.“

„Dobře. Najdi svou vyváženost, Bello. A, ach ano, dostala jsi nějakou poštu,“ řekl Charlie, uzavřel téma s žádným pokusem o delikátnost. „Je u sporáku.“

Nehýbala jsem se, myšlenky se mi kroutili do uzlů ohledně Jacobova jména. Je to pravděpodobněji odpadová pošta; včera jsem dostala balíček od mamky a nic dalšího jsem neočekávala.

Charlie odstrčil svou židli od stolu a protáhl se, jakmile se dostal na nohy. Donesl svůj talíř ke dřezu, ale předtím než spustil vodu na opláchnutí, zarazil se a hodil mi tlustou obálku. Dopis klouzal přes stůl a zastavil se o mé lokty.

„Eh, díky,“ zamumlala jsem, zmatená jeho snahou. Potom jsem uviděla zpáteční adresu, dopis byl z Univerzity z jihovýchodní Aljašky. „To bude rychlé. Hádám, že jsem u ní taky prošvihla termín.“

Charlie se zasmál pod vousy.

Otočila jsem obálku a potom k němu vzhlédla. „Je otevřená.“

„Byl jsem zvědavý.“

„Jsem šokovaná. Šerif. To je federální zločin.“

„Och, jen si to přečti.“

Vytáhla jsem ven dopis a přeložila rozvrh cyklu přednášek.

„Gratuluji,“ řekl předtím, než jsem mohla něco přečíst. „Tvé první přijetí.“

„Díky, tati.“

„Měli bychom si promluvit o školném. Mám nějaké peníze ušetřené na---“

„Hej, hej, nic z toho. Nedotknu se tvé penze, tati. Mám svůj fond na univerzitu.“ Nebo spíš to co z ní zbylo – a nebylo to moc do začátku.

Charlie se zamračil. „Některé z těch míst jsou docela drahé, Bells. Chci pomoct. Nemusíš jít bezvýhradně do Aljašky, jen protože je to levnější."

Nebylo to levnější, vůbec ne. Ale bylo to daleko a Juneau má průměrně třista dvacet jedna zamračených dnů za rok. To první byla má podmínka, ta druhá byla Edwardova.

„Mám to uhrazené. Kromě toho je tam hodně finanční podpory. Je snadné získat půjčky.“ Doufala jsem že mé blafování, nebylo příliš zřejmé. Na tohle téma jsem ve skutečnosti neudělala hodně průzkumů.

„Takže...,“ začal Charlie a potom sešpulil rty a podíval se stranou.

„Takže co?“

„Nic. Já jsem se prostě...“ zamračil se. „Prostě jsem přemýšlel jaké… jsou Edwardovi plány na příští rok?“

„Och.“

„No?“

Tři rychlá zaťukání na dveře mě zachránila. Charlie obrátil oči v sloup a já vyskočila.

„Pojď!“ zavolala jsem, zatímco Charlie mumlal něco, co znělo jako, „Jdi pryč.“ Nevšímala jsem si ho a šla Edwarda pustit dovnitř.

Trhla jsem dveřmi mým směrem – směšně dychtivá – a tam byl on, můj osobní zázrak.

Čas mě neučinil imunní k dokonalosti jeho tváře a já si byla jistá, že nikdy nebudu brát jako samozřejmost žádný jeho aspekt. Moje oči sledovali jeho bledé až bílé rysy: pevný čtverec jeho brady, jemnější křivka jeho plných rtů – zkroucených teď do úsměvu, rovnou linii jeho nosu, ostrou hranu jeho lícních kostí, hladký mramorový oblouk jeho čela  - zčásti ztemnělý rozcuchem deštěm ztmavělých bronzových vlasů...

Nechala jsem si naposled jeho oči, věděla jsem, že když do nich pohlédnu, pravděpodobně ztratím svůj myšlenkový pochod. Byly široké vřelé s tekutým zlatem a orámované hustými třásněmi černých řas. Dívání se do jeho očí mě vždy přimělo cítit se neobvykle – jako by moje kosti zhoubovatěly. Byla jsem také trochu zmámená, ale to mohlo být způsobeno tím, že jsem zapomněla dýchat. Zase.

Byl to obličej, za který by každý model na zemi vyměnil svou duši. Ovšem že by to mohla být přesně požadovaná cena: jedna duše.

Ne. Nevěřila jsem tomu. Cítila jsem se provinile, když jsem o tom jenom přemýšlela, a byla jsem ráda – jako často bývám ráda - že jsem byla jediná osoba, jejíž myšlenky byly pro Edwarda záhadou.

Natáhla jsem se pro jeho ruku a vzdychla, když jeho studené prsty nalezli mé. Jeho dotyk přinesl s sebou ten nejpodivnější pocit úlevy – jako kdybych měla bolesti a ta bolest náhle ustala.

„Hej.“ usmála jsem se trochu nad mým antiklimaxovým pozdravem.

Pozdvihl naše propletené prsty, aby se dotknul mé tváře hřbetem ruky. „Jaké bylo tvé odpoledne?“

„Pomalé.“

„Stejně jako pro mě.“

Přitáhl si mé zápěstí ke tváři, naše ruce byly stále propletené dohromady. Jeho oči byly zavřené, zatímco jeho nos klouzal po pokožce a něžně se usmál bez toho, aby je otevřel.

Vychutnává si buket zatímco odolává vínu, jak to jednou formuloval.

Věděla jsem, že vůně mé krve - pro něj o tolik sladší než krev jakéhokoli jiného člověka, skutečně jako víno vedle vody pro alkoholika  - mu způsobovala skutečnou bolest od spalující žízně, kterou vzbudila. Mohla jsem si pouze nejasně představit nadlidské úsilí za těmi prostými gesty.

Zarmucovalo mě, že se musel tak usilovně snažit. Uklidňovala jsem se vědomím, že mu nebudu působit bolest o moc déle.

Zaslechla jsem potom, že se Charlie přibližuje, po cestě dupal chodidly, aby vyjádřil svou obvyklou nelibost nad naším hostem. Edwardovi oči se kvapně otevřeli a on nechal naše ruce klesnout, nechal je propletené.

„Dobrý večer, Charlie.“ Edward byl vždy dokonale zdvořilý, přestože si to Charlie nezasloužil.

Charlie na něj zavrčel, a pak tam stál s rukama překříženýma na hrudi. Poslední dobou dováděl myšlenku rodičovského dohledu do extrému.

„Donesl jsem další sadu přihlášek,“ řekl mi pak Edward, zvednul nahoru narvanou manilovou obálku. Okolo svého nejmenšího prstu měl roli známek jako prsten.

Zasténala jsem. Jak tu mohly zbýt ještě nějaké univerzity, na které mě ještě nepřinutil podat přihlášku? A jak stále mohl nacházet tyto volná místa? Byl už konec roku.

Usmál se, jako kdyby mohl číst mé myšlenky; ony musí být velmi zřejmé na mém obličeji. „Je tu stále několik otevřených termínů. A několik míst ochotných udělat výjimku.“

Jednoduše jsem si mohla představit motivace za takovýma výjimkami. A potřebné dolarové sumy.

Edward se zasmál mému výrazu.

„Jdeme?“ zeptal se, táhnul mě ke stolu v kuchyni.

Charlie dával najevo nesouhlas a následoval nás, ačkoli by si mohl těžko stěžovat ohledně programu činnosti na dnešní večer. Pravidelně na mě dotíral, abych udělala rozhodnutí ohledně vysoké školy.

Rychle jsem uklidnila stůl, zatímco Edward připravoval zastrašující štos formulářů. Když jsem přesunula Na větrné hůrce na pult, Edward zvedl jedno obočí. Věděla jsem, co si myslí, ale Charlie nás přerušil předtím, než to Edward mohl komentovat.

„Mluvení o přihláškách na vysokou, Edwarde,“ řekl Charlie, jeho tón ještě rozmrzelejší, okamžitě se snažil vyhýbat oslovování Edwarda, a když musel, zhoršilo to jeho špatnou náladu. „Bella a já jsme jen mluvili o příštím roce. Rozhodl ses, kam půjdeš na školu?“

Edward se usmál na Charlieho a jeho hlas byl přátelský. „Ještě ne. Dostal jsem několik dopisů s přijetím, ale stále ještě zvažuji možnosti.“

„Kam jsi byl přijat?“ dožadoval se Charlie.

„Syracuse... Harvard... Dartmouth... a právě dnes jsem dostala přijetí od Univerzity jihovýchodní Aljašky.“ Edward nepatrně natočil tvář na bok, takže na mě mohl zamrkat. Potlačila jsem zachichotání.

„Harvard? Dartmouth?“ mumlal Charlie, neschopen skrýt úctu. „No, to je hezké... to je něco. Ano, ale aljašská univerzita …  tu opravdu nebereš v úvahu, když můžeš jít na Ivy league. Domnívám se, že tvůj otec chce, abys…“

„Carlisle je vždy spokojen se vším, co se rozhodnu dělat,“ klidně mu odpověděl Edward.

„Hmmm.“

„Hádej co, Edwarde?“ zeptala jsem se jasným hlasem, napínala jsem.

„Co, Bello?“

Ukázala jsem na tlustou obálku na pultu. „Právě jsem dostala své přijetí na aljašskou Univerzitu!“

„Gratuluji!“ zakřenil se. „Jaká náhoda.“

Charlieho oči se zúžili a on hleděl střídavě na mě a na Edwarda. „Fajn,“ zabručel po minutě. „Půjdu se podívat na zápas, Bello. Devět třicet.“

To byl jeho obvyklý příkaz na rozloučenou.

„Eh, tati? Pamatuješ si na právě tu nedávnou diskusi o mé svobodě...?“

Povzdechl si. „Správně. Dobře, deset třicet. Máš stále zákaz vycházení na školní noci.“

„Bella už nemá domácí vězení?“ zeptal se Edward. I když jsem věděla, že nebyl opravdu překvapený, nedokázala jsem odhalit žádný falešný tón na jeho prudkém vzrušení v hlase. „Podmínečně,“ Charlie poopravil skrz zuby. „Co je ti potom?“

Zamračila jsem se na tátu, ale neviděl to.

„Je prostě dobré to vědět,“ řekl Edward. „Alice nesmírně touží po partnerce na nakupování, jsem si jistý, že Bella ráda uvidí světla velkoměsta.“ Usmál se na mě.

Ale Charlie zavrčel, „Ne!“ a jeho tvář zbrunátněla.

„Tati! V čem je problém?“

Donutil se uvolnit čelist. „Nechci, abys teď jela do Seattlu.“

„Ee?“

„Říkal jsem ti o tom článku v novinách - nějaký gang si dělá vraždící flám v Seattlu a  chci, aby ses mu vyhnula, jasný?“

Obrátila jsem oči v sloup. „Tati, větší šancí je, že mě zasáhne blesk, než že by mě toho dne, co jsem v Seattlu---“

„Ne, to je v pořádku, Charlie,“ řekl Edward, přerušil mě tím. „Nemínil jsem Seattle. Vlastně jsem měl na mysli Portland. Taky nechci mít Bellu v Seattlu. Samozřejmě, že ne.“

Nevěřícně jsem se na něj podívala, ale on měl Charlieho noviny v rukou a četl si soustředěně přední stranu.

Musí se pokusit uklidnit mého otce. Představa, že bych byla ohrožená i těmi nejsmrtonosnějšími lidmi , zatímco bych byla s Alicí nebo Edwardem, je naprosto legrační.

Fungovalo to. Charlie zíral na Edwarda ještě asi vteřinu a potom pokrčil rameny. „Fajn.“  Trochu ve spěchu vkráčel do obýváku - možná nechce zmeškat zahájení.

Čekala jsem dokud nebude televize zapnutá tak, aby mě Charlie nemohl slyšet.

„Co---,“ začala jsem se ptát.

„Vydrž,“ řekl Edward bez toho, aby vzhlédl od novin. Jeho oči zůstali zaměřené na stránku, když ke mně přes stůl přisunul první přihlášku. „Myslím, že můžeš pro tuhle znovu použít své eseje. Jsou tam stejné otázky.“

Charlie musí stále poslouchat. Povzdychla jsem si a začala jsem vyplňovat opakující se informace: jméno, adresu, zázemí… Po několika minutách jsem letmo vzhlédla, ale Edward teď zamyšleně zíral z okna. Když jsem sklonila hlavu zpátky k mé práci, všimla jsem si poprvé jména školy.

Odfrkla jsem si a odstrčila papíry na bok.

„Bello?“

„Buď vážný, Edwarde. Dartmouth?“

Edward zvednul odloženou přihlášku a jemně ji znovu přede mně položil. „Myslím, že se ti bude líbit v New Hampshiru,“ řekl. „Je tam plný počet nočních chodů pro mě a lesy jsou velmi příhodně situované pro lačné turisty. Hojný počet divoké zvěře.“ Pokřiveně se usmál, věděl, že neodolám.

Zhluboka jsem se nadechla nosem.

„Nechám tě mi to splatit, pokud tě to učiní šťastnou,“ slíbil. „Pokud chceš, můžu ti naúčtovat úroky.“

„Jako kdybych se tam mohla dostat bez nějakého obrovského úplatku. Nebo by byl součástí půjčky? Nové křídlo sponzorované Cullenovými v knihovně? Grr. Proč o tom znovu mluvíme?“

„Vyplníš tu přihlášku, prosím, Bello? Neublíží ti, když se přihlásíš.“

Spadla mi brada. „Víš co? Já si nemyslím, že to udělám.“

Natáhla jsem se pro papíry, chystala jsem se je zmačkat do vhodného tvaru, abych je mohla hodit vysokým obloukem do odpadkového koše, ale právě zmizely. Na okamžik jsem zírala na prázdný stůl a potom na Edwarda. Nevypadal, že by se pohnul, ale přihlášky už pravděpodobně byly schované v jeho bundě.

„Co to děláš?“ dožadovala jsem se.

„Podepisuji se tvým jménem lépe než ty sama. A eseje už jsi napsala.“

„Přeháníš to, víš.“ Zašeptala jsem, kdyby tu byla ještě šance, že Charlie nebyl úplně ponořený do zápasu. „Opravdu nepotřebuji podávat přihlášku kdekoli jinam. Byla jsem přijata na Aljašku. Můžu si téměř dovolit školné na první semestr.

„Je to alibi tak dobré jako žádné jiné. Není nutné vyhazovat hromadu peněz bez ohledu na to, čí jsou.“

Dotčený pohled zpřísnil jeho tvář. „Bello...“

„Nezačínej. Souhlasila jsem, že musím podstoupit tyhle gesta kvůli Charliemu, ale my oba víme, že já nebudu ve stavu, abych mohla jít do školy příští podzim. Být kdekoli poblíž lidí.“

Moje znalost prvních pár let jako nový upír byla povrchní.  Edward nikdy nezacházel do detailů - nebylo to jeho oblíbené téma - ale věděla jsem, že to nebylo příjemné. Sebeovládání bylo očividně získaná dovednost. Nic víc než dálkové studium nepřichází v úvahu.“

„Myslel jsem si, že načasování je stále nerozhodnuté.“ Edward mi jemně připomněl. „Možná si užiješ semestr nebo dva na univerzitě. Je tu spousta lidských zkušeností, které jsi nikdy nezažila.“

„Získám je potom.“             

„Potom to nebudou lidské zkušenosti. Nedostaneš druhou šanci v lidství, Bello.“

Povzdychla jsem si. Máš být rozumný ohledně načasování, Edwarde. Je prostě příliš nebezpečné vrtat se v tom.“

„Není tu zatím žádné nebezpečí.“ trval na svém.

Podívala jsem se na něj. Žádné nebezpečí? Jistě. Jen jsem zažila sadistickou upírku pokoušející se pomstít smrt svého druha na mé maličkosti nejlépe nějakým pomalým a mučivým způsobem. Kdo by se obával Victorie? A, o ano, Volturiovi - upíří královská rodina s malou armádou upířích bojovníků – kteří trvají na tom, aby mi ať už jakýmkoli způsobem přestalo být v blízké budoucnosti srdce, protože lidé si nemají dovolit znát, že oni existují. Správně. Vůbec žádný důvod k panice.

I s Alicí stále se dívající - Edward spoléhal na její záhadně přesné vize z budoucnosti, které by nám poskytly předběžné varování – bylo šílenství riskovat. 

Mimo to už jsem přebyla tenhle argument. Datum mojí transformace bylo předběžně stanovené na dobu krátce po mé maturitě na střední škole, pouze pár týdnů daleko.

Prudký otřes znepokojení mě bodl v žaludku, když jsem si uvědomila, jak opravdu krátký čas to je. Ovšemže tahle změna byla nezbytná – a byla klíčem k tomu, co jsem chtěla víc než cokoli jiného na světě připravit - ale dokonale jsem si uvědomovala, že Charlie sedí v druhém pokoji a užívá si zápasu, zrovna tak jako každou jinou noc. A moje matka Renée, daleko ve slunné Floridě, stále mě žádá, abych strávila léto na pláži s ní a jejím novým manželem. A Jacob, který na rozdíl od mých rodičů ví přesně, co se bude dít, když zmizím na nějakou vzdálenou školu. Ačkoli by moji rodiče nezískali podezření po dlouhý čas, přestože bych mohla odkládat návštěvy s výmluvou na cestovní výdaje, moře učení nebo nemoc, Jacob by znal pravdu.

Na okamžik představa Jacobova jistého odporu zatlačila do pozadí každou jinou bolest.

„Bello,“zamumlal Edward, jeho tvář se zkřivila, když si přečetl úzkost na té mé. „Není kam spěchat. Nedovolím nikomu, aby ti ublížil. Můžeš si vzít tolik času, kolik potřebuješ:“

„Chci spěchat,“ zašeptala jsem, slabě se usmívala, snažila se to zlehčit. „Já chci být taky příšera.“

Zatnul zuby; a přecedil přese ně. „Nemáš ani tušení o tom, co říkáš.“ Prudce hodil navlhlé noviny na stůl mezi nás. Prst zabodnul na titulek na přední straně:

 

CELKOVÝ POČET OBĚTÍ STOUPÁ, POLICIE SE OBÁVÁ ČINNOSTI GANGU

 

     „Co to má s tím společného?“

     Příšery nejsou žádná legrace, Bello.“

     Znovu jsem se zahleděla na titulek a potom na jeho tvrdý výraz. „U… upír to dělá?“

     Usmál se bez stopy humoru. Jeho hlas byl hluboký a chladný. „Byla bys překvapena, Bello, jak často je můj druh původcem děsu ve tvých lidských novinách. Je snadné to rozpoznat, když víš, co hledáš. Tady ta informace indikuje, že nově zrozený upír se volně pohybuje po Seattlu.  Krvežíznivý, divoký, neovladatelný. Takový, jací jsme byli všichni.“

     Nechala jsem znovu svůj pohled klesnout na noviny a vyhýbala se jeho očím.

     „Sledujeme situaci několik týdnů.  Všechny znaky tomu nasvědčují – pochybná zmizení, vždy v noci, chybně aranžované mrtvoly, nedostatek dalších důkazů… Ano, někdo zbrusu nový. A zdá se, že nikdo nebere zodpovědnost za nováčka…“ Zhluboka se nadechl. „No, vlastně to není náš problém. Nevěnovali bychom té situaci pozornost, kdyby se to nedělo tak blízko domova. Jak jsem řekl, děje se to neustále. Existence příšer vede k příšerným důsledkům.“

Snažila jsem se nevidět jména na stránce, ale byla do očí oproti zbytku tisku, jako kdyby byla zvýrazněná. Pět lidí, jejichž životy skončili, jejich rodiny teď měli smutek. Bylo odlišné brát v úvahu vraždu čistě teoreticky a číst ta jména. Maureen Gardinerová, Geoffrey Campbell, Grace Raziová, Michelle O´Connellová, Ronald Albrook. Lidé, kteří měli rodiče a děti a přátele a domácí mazlíčky a práci a naděje a plány a vzpomínky a budoucnost...

„Pro mě to nebude stejné,“ zašeptala jsem, z poloviny pro sebe. „Nedopustíte, abych tak dopadla. Budeme žít na Antarktidě.“

Edward si odfrkl, prolomil napěti. „Tučňáci. Báječné.“

Zasmála jsem se roztřeseným smíchem a smetla noviny ze stolu, takže jsem se nemusela dívat na ta jména; narazily do země se zaduněním. Samozřejmě Edward bral ohled na možnosti lovu.  On a jeho „vegetariánská“ rodina – všichni přesvědčení chránit lidský život -  upřednostnili chuť velkých predátorů, aby uspokojili své dietní potřeby.

„Potom Aljaška, jak je naplánované. Jen nějaké mnohem víc odlehlé místo než Juneau  - někde se spoustou medvědů grizzly.“

„Lepší,“ připustil. „Jsou tam taky lední medvědi. Velmi zuřivý. A dosti velcí vlci.“

Spadla mi čelist a ostře jsem vydechla.

„Co se stalo?“ zeptal se. Předtím než jsem se mohla vzpamatovat, zmatení se rozplynulo a celé jeho tělo ztuhlo.  „Och. Nezmiňovat vlky, když ti je ta představa nepříjemná.“ Jeho hlas byl odměřený, formální a jeho ramena strnulá.

„Byl mým nejlepším kamarádem, Edwarde,“ zamumlala jsem. Bolelo použít minulý čas. „Samozřejmě, že je mi ta představa nepříjemná.“

     „Prosím, odpusť mi mou netaktnost,“ řekl stále velmi formálně. „Neměl jsem to navrhnout.“

     „Nedělej si s tím starosti.“  Zírala jsem na své ruce sevřené v dvojitou pěst na stole.

     Oba jsem na chvíli mlčeli a potom se jeho chladný prst ocitl pod mou bradou, pozdvihl mi obličej. Jeho výraz byl teď mnohem jemnější. 

     „Vážně promiň.“

     „Já vím. Vím, že to není totéž. Neměla bych tak reagovat. Je to prostě, že… no, už jsem přemýšlela o Jacobovi předtím, než jsi přišel.“ Váhala jsem. Jeho zlatohnědé oči o něco  ztemněly pokaždé, když jsem řekla Jacobovo jméno. Můj hlas v reakci na to znaléhavěl. „Charlie, říká, že Jake zažívá krušné časy. Právě teď trpí a… je to moje vina.“

     „Nic špatného jsi neudělala, Bello.“

     Zhluboka jsem se nadechla. „Chtěla bych to napravit, Edwarde. Dlužím mu to. A je kromě toho jedna z Charlieho podmínek---“

     Jeho tvář se změnila, zatímco jsem mluvila, ztvrdnula jako socha.

     „Víš, že nepřichází v úvahu, abys byla poblíž vlkodlaka bez ochrany, Bello. A porušila by se smlouva, kdyby kdokoli z nás vkročil na jejich půdu.“ Chceš, abychom začali válku?“

     „Samozřejmě, že ne!“

     „Potom opravdu nemá žádný smysl dále o té věci diskutovat.“ Nechal spadnout svou ruku a podíval se jinam, hledal něco, čím by mohl obrátit list. Jeho oči se zastavili na něčím za mnou, usmál se, ačkoli jeho oči zůstali obezřetné.

„Jsem rád, že se Charlie rozhodnul pouštět tě ven – už nutně potřebuješ navštívit knihkupectví. Nemůžu uvěřit, že čteš znovu Na větrné hůrce. Neumíš to už zpaměti?“

„Ne všichni z nás mají fotografickou paměť,“ řekla jsem úsečně.

„Fotografická paměť nebo ne, nechápu, proč se ti líbí. Postavy jsou strašní lidé, kteří si navzájem ničí životy. Nechápu, jak Heathcliff a Cathy se dostali k tomu, že se řadí ke dvojicím jako je Romeo a Julie anebo Elizabetě Bennetové a panu Darcymu. To není příběh o lásce, to je příběh o nenávisti.“

     „Máš nějaké vážné problémy s klasiky,“ obořila jsem se.

     „Možná je to proto, že nejsem zaujatý starodávností,“ usmál se, evidentně spokojený, že mě rozptýlil. „Upřímně, proč to čteš pořád dokola?“ Jeho oči teď byly živé s opravdovým zájmem, snažili se – znovu – objasnit komplikované pochody mysli. Natáhl se přes stůl a vzal do dlaní můj obličej. „Co se ti na tom líbí?“

     Jeho upřímná zvědavost mě odzbrojila. „Nejsem si jistá,“ řekla jsem, dávala dohromady souvislosti, zatímco jeho pohled neúmyslně rozptýlil mé myšlenky. „Myslím, že je to něco ohledně nevyhnutelnosti. Jak je nic nedokáže oddělit od sebe – ani její sobectví nebo jeho špatnost, dokonce ani smrt na konci…“

     Jeho obličej byl zamyšlený, když rozvažoval má slova. Za okamžik se usmál škádlivým úsměvem. „Pořád si myslím, že by to byl lepší příběh, kdyby oba měli jeden kladný rys.“

     „Domnívám se, že je to možná pointa,“ nesouhlasila jsem. „Jejich láska je jejich jediným kladným rysem.“

„Doufám, že máš lepší důvod než ten – zamilovat se do někoho tak… zhoubného.“

„Je trochu pozdě strachovat se ohledně toho, do koho jsem se zamilovala,“ poukázala jsem. „Ale i bez varování mám pocit, že jsem to zvládla docela dobře.“

Tiše se zasmál. „Jsme rád, že ty si to myslíš.“

„No, doufám, že jsi dostatečné chytrý, aby ses držel dál od někoho tak sobeckého. Catherine je opravdu příčinou všech potíží, ne Heathcliff.“

„Budu se mít na pozoru,“ slíbil. "

Povzdechla jsem si. Byl tak dobrý v rozptylování.

Položila jsem ruku na jeho, abych ji přidržela na mé tváři. „Potřebuji vidět Jacoba.“

Jeho oči se zavřeli. „Ne.“

„Opravdu to není vůbec nebezpečné,“ řekla jsem, znovu jsem naléhala. „Měla jsem ve zvyku trávit celý den v La Push se spoustou z nich a vůbec nic se nestalo.“

Ale udělala jsem chybu; můj hlas na konci slábnul, protože jsem si uvědomila, když jsem říkala ta slova, že byly lží. Není pravda, že se vůbec nic nestalo. Krátký záblesk vzpomínky – obrovský šedý vlk se přikrčil, aby vyskočil, vycenil na mě své zuby velké jako dýka – zapříčinil, že se mé dlaně zpotili s ozvěnou připamatované paniky.

Edward zaslechl, že mé srdce zrychlilo a přikývnul, jako kdybych přiznala svou lež nahlas. „Vlkodlaci jsou nestálý. Někdy se lidé poblíž jich zraní. Někdy, jsou zabiti.“

Chtěla jsem to popřít, ale jiná představa zpomalila moje vyvracování důkazů. Ve své hlavě jsem spatřila kdysi krásný obličej Emily Youngové, nyní zohyzděný trojicí tmavých jizev, které se táhli dolů z koutku jejího pravého oka a zanechali její ústa navždy zkroucená do křivého zamračení.

Čekal, nekompromisně triumfální, na mě, než budu znovu schopna slova.

„Neznáš je,“ zašeptala jsem.

„Znám je lépe, než si myslíš, Bello. Byl jsem tu posledně.“

„Posledně?“

„S vlky se nám začaly křížit cesty před asi sedmdesáti lety… Právě jsme se usídlili poblíž Hoquiam. To bylo předtím, než se k nám připojila Alice s Jasperem. Měli jsme nad nimi početní převahu, ale to by nezabránilo tomu, aby se to neproměnilo v bitku, kdyby nebylo Carlislea. Stihl Ephraima Blacka přesvědčit, že soužití je možné, a nakonec jsme uzavřeli příměří.“

Jméno Jacobova pradědečka mě polekalo.

„Mysleli jsme si, že rodová linie vymřela Emhraimem,“ zamumlal Edward; znělo to, jako kdyby teď mluvil k sobě. „Źe genetická příčina, která umožnila transformaci, se vytratila…“ zarazil se a vyčítavě na mě zíral. „Vypadá to, že tvá smůla se každým dnem stává mocnější. Uvědomuješ se, že tvoje nenasytná přitažlivost pro všechny smrtonosné věci, byla dostatečně silná na to, aby oživila smečku zmutovaných psů od vyhynutí? Kdybychom mohli dát do sklenice tvoje štěstí, měli bychom v rukou zbraň hromadného ničení.“

Ignorovala jsem to popichování, moji pozornost upoutala jeho domněnka – byl vážný? „Ale já je neoživila. Neuvědomuješ si to?“

„Uvědomovat co?“

„Moje smůla s tím nemá nic společného. Vlkodlaci se vrátili, protože se vrátili upíři.“

Edward na mě zíral, jeho tělo nehybné překvapením.

„Jacob mi řekl, že díky tomu, že je tvá rodina tady, uvedly se věci do pochodu.“ Předpokládala jsem, že už jsi to věděl.“

Jeho se přimhouřili.  „Je to to, co si oni myslí?“

„Edwarde, podívej se na ty fakta. Před sedmdesáti lety jste sem přišli a vlkodlaci se ukázali. Teď jste se vrátili a vlkodlaci se znovu ukázali. Domníváš se, že je to náhoda?“

Zamrkal a jeho pohled se uvolnil. „Carlisle se zajímal o tu teorii.“

„Teorii.“ Ušklíbla jsem se.

Na chvilku mlčel, zíral ven z okna do deště; domnívala jsem se, že uvažuje nad faktem, že přítomnost jeho rodiny přeměnila místní v obrovské psy.

„Zajímavé, ale ne zrovna důležité, „ zamumlal za okamžik. „Situace zůstává stejná.“

Mohla jsem si to dostatečně snadno přeložit; žádní vlkodlačí přátelé.

Věděla jsem, že musím být s Edwardem trpělivá. Neznamenalo to, že je nerozumný, znamenalo to prostě to, že nerozuměli. Neměl ponětí o tom, kolik moc toho Jacobovi Blackovi dlužím - zachránil mi život několikrát za sebou a možná taky mé duševní zdraví.

Nerada jsem mluvila s kýmkoli o té prázdné době a obzvláště ne s Edwardem. Pouze se mě snažil ochránit tím, že odešel, pokoušel se zachránit mou duši. Nečinila jsem ho zodpovědným za všechny pitomosti, které jsem v jeho nepřítomnosti udělala, ani bolest, kterou jsem snášela.

Ale on ano.

Takže jsem musela zformulovat své vysvětlení velmi opatrně.

Vstala jsem a obešla stůl. Otevřel svou náruč pro mě a já se mu posadila na klín, uvelebila se v jeho chladném kamenném objetí. Dívala jsem se na jeho ruce, když jsem promluvila.

„Prosím, jen mě na minutku vyslechni. Tohle je mnohem závažnější, než nějaký rozmar  zastavit se u starého kamaráda. Jacob trpí.“ Můj hlas komolil slova.

„Nedokážu se nepokusit pomoct mu – nemůžu to teď nechat na něm, když mě potřebuje. Jen proto, že není pořád člověkem… No, byl tu pro mě, když já byla…  ne tak lidská. Nevíš, jaké to bylo…“ váhala jsem. Edwardovi paže okolo mě ztuhly; jeho ruce teď byly zaťaté v pěst, vystupovaly mu šlachy. „Kdyby mi Jacob nepomohl… Nejsem si jistá, k čemu by ses vrátil domů. Dlužím mu víc než to, Edwarde.“

Opatrně jsem vzhlédla k jeho tváři. Jeho oči byly zavřené a jeho čelist napnutá.

„Nikdy si neodpustím, že jsem tě opustil,“ zašeptal. „Ani kdybych žil stovky tisíc let.“

Položila jsem ruku na jeho chladnou tvář a čekala jsem, dokud si nepovzdychnul, a otevřel oči.

„Jen jsi se snažil udělat správnou věc. A jsem si jistá, že by to fungovalo s někým méně šíleným než jsem já. Kromě toho teď jsi tady. To je věc, na které záleží.“

„Kdybych tě nikdy neopustil, necítila bys potřebu jít riskovat svůj život, abys utišila psa.“

Trhla jsem sebou. Byla jsem zvyklá na Jacoba a všechny jeho pohrdavé urážky – pijavice, paraziti… Ale nějakým způsobem to znělo drsněji Edwardovým sametovým hlasem.

„Nevím, jak to správně formulovat,“ řekl Edward a jeho tón byl bezútěšný. „Připouštím, že to možná bude znít hrozně. Ale v minulosti jsem se příliš přiblížil tomu, že jsem tě mohl ztratit. Vím, jaký to vyvolává pocit, myslet si, že jsem tě ztratil. Nebudu tolerovat nic nebezpečného.“

„Musíš mi v tom věřit. Budu v pořádku.“

Jeho tvář byl znovu ztrápený. „Prosím, Bello,“ zašeptal.

Hleděla jsem do jeho náhle planoucích očí. „Prosím co?“

„Prosím, kvůli mně. Prosím vědomě mě se snaž udržet se v bezpečí. Udělám všechno, co můžu, ale ocenil bych malou pomoc.“

„Zapracuji na tom.“

„Máš vůbec ponětí, jak si pro mě důležitá? Jakoukoli představu o tom, jak moc tě miluji?“

Přitáhl si mě pevněji ke své tvrdé hrudi, podsunul mi hlavu pod svou bradu.

Přitiskla jsem rty na jeho krk studen jako sníh. „Vím, jak moc já miluji tebe,“ odpověděla jsem.

„Přirovnáváš jeden stromeček k celému lesu.“

Obrátila jsem oči v sloup, ale nemohl to vidět. „Beznadějné.“

Políbil mi temeno hlavy a povzdychl si.

„Žádní vlkodlaci.“

„Nesouhlasím s tím.“ Musím vidět Jacoba.“

„Potom tě budu muset zastavit.“

Zněl naprosto přesvědčeně, že to nebude problém.

Byla jsem si jistá, že má pravdu.

„Uvidíme.“ Přesto jsem blafovala. „Pořád je to můj kamarád.“

V kapse jsem mohla cítit Jacobův dopis, jako kdyby náhle vážil deset liber. Mohla jsem slyšet ta slova jeho hlasem a zdálo se, že souhlasí s Edwardem – něco co by se ve skutečnosti nikdy nestalo.

 Na tom se nic nezmění. Promiň