Stmívání

Příběh v pozadí Nového Měsíce

Napsat pokračování je úplně jiná zkušenost, než napsat příběh. Aspoň pro mě tedy ano.

Jestli jste četli Příběh v pozadí Stmívání, tak víte, že jsem se nerozhodla napsat román a začít kariéru autora. Jen jsem napsala příběh pro moje osobní potěšení a nechala ho vyrůst až tam, kam se nakonec dostal. Žádný nátlak, jen zábava.

První pokračování, které jsem ke Stmívání napsala – Forever down – bylo hodně podobné. Neplánovala jsem napsat pokračování o nic víc, než jsem původně plánovala napsat knihu. Původně mělo Stmívání mnohem definitivnější konec. Ale když už bylo skoro u konce, začala jsem psát epilogy. Po tom, co jsem napsala tři epilogy, každý dlouhý zhruba sto stran, jsem zjistila, že nejsem připravená přestat psát o Edwardovi a Belle. Jeden z těch epilogů nakonec vyústil ve Forever down.

(Lidé se mě často ptají, jestli se někdy chystám Forever down vydat. Odpověď zní ne. Zaprvé, není to důležité – v několika místech je to přímo trapné. Nicméně, některé části se staly námětem pro čtvrtou knihu, takže vám stejně nemůžu říct, co se tam stane.)

Měla jsem z Forever down asi tři sta stránek, když se můj život obrátil vzhůru nohama. Stmívání se mělo publikovat. Lidé se chystali číst, co jsem napsala. Přesněji, mladí se chystali číst, co jsem napsala. Neúmyslně jsem napsala román pro dospívající. Dost rychle jsem zjistila, že Forewer down nesplňuje požadavky této generace. Jelikož jsem byla v tom příběhu chycená, stejně jsem ho dopsala, s vědomím, že nikdy nespatří světlo světa. Dala jsem to své starší sestře k narozeninám a začala jsem psát skutečné pokračování.

Největší změnou pro mladé čtenáře bylo tohle: úplně jsem přehlížela zbytek Belliných středoškolských zkušeností a přeskočila jsem k období jejího života s mnohem zralejšími a dospělejšími tématy. Takže, když jsem začala rozmýšlet o Novém měsíci, vrátila jsem se do Belliných školních let a zeptala jsem se svých postav: „Co se má stát?“

Okamžitě jsem litovala své otázky. Protože mi dali odpověď, kterou jsem neočekávala. Výslovně, Edward mi řekl něco, co jsem nechtěla slyšet.

Pravděpodobně bych tu měla uvést, že nejsem blázen (to o sobě vím) je to jen v tom, že jsem charakterní spisovatel. Píšu své příběhy díky svým postavám; oni jsou moje motivace i odměna. Problém se silnými určenými charaktery je ten, že je nemůžete přimět udělat něco necharakterního. Musí být takoví, jací jsou a jako spisovateli se vám často vymknou z rukou.

Když jsem začala pracovat na zápletce z Nového měsíce (tehdy ještě nepojmenovaného) bylo jasné, že Edward je Edward, a měl by se chovat tak, jak by se choval Edward. A kvůli tomu Edward odchází.

NE! Nechtěla jsem, aby Edward odešel. Postihly mě stejně mocné a slzavé emoce, které jsem pak viděla na diskusním fóru Nového měsíce. Snažila jsem se mu to vymluvit. Nabízela jsem mu jinou volbu. Škemrala jsem. Edward neodešel.

Jednou, až bude Půlnoční slunce (Edwardova verze Stmívání) dostupné, myslím, že lépe pochopíte, co se děje v klučičí hlavě. Podívej, stejně, jako si Bella myslí, že není pro Edwarda dost dobrá, on se vidí jako monstrum bez duše, které jí ničí život a ohrožuje její posmrtný život. Ten incident s Jasperem to jen popohnal a donutil ho jednat. Je rozhodnutý Bellu zachránit. Myslí, že nejlepší cesta, jak to provést, je odstranit upíry z jejího života.

Je pošetilý? Určitým způsobem, ano. Ale nevidí jinou cestu, jak Bellu chránit. Edward bojuje s myšlenkou, že kdyby nebyl dost rychlý, kdyby neslyšel Jasperovy myšlenky v tom krátkém okamžiku, přišlo by to – smrt – byla by pro Bellu lepší, než život s Edwardem? Kdyby zemřela v osmdesáti a přišla do nebe, bylo by to lepší než věčný život, ale bez duše a v zatracení? Edward si to myslí. Nicméně, také ví, že nikdy nebude schopný přihlížet její smrti. Následkem toho radši odejde, než se stane něco, po čem by bylo nutné ji…

Takže sem jsem se dostala ohledně Edwardova odchodu. Byla to opravdu hořká pilulka. Ale když jsem se smířila s její nevyhnutelností, měla jsem ve svých rukou další zajímavou otázku. (a spisovatelé pro zajímavé otázky žijí)

CO KDYŽ… Co když vás opustí pravá láska? Ne nějaké obyčejné středoškolské pobláznění, ne nějaký náhodný přítel, nic tak nahraditelného. Pravá láska. Váš osud. Vaše druhá polovička, vaše spřízněná duše. Co se stane, když odejde?

Odpověď je pro každého jiná. Julie měla svou verzi, Marianna Dashwoodová měla svou, Isolda a Kateřina Earnshawová a Scarlet O´Haraová měly všechny svou cestu, jak to zvládnout.

Musela jsem najít odpověď na otázku pro Bellu. Co udělá Bella Swanová, když ji opustí pravá láska? Nejenom pravá láska, ale Edward Cullen? Každý z předešlých hrdinů s Edwardem prohrál (Romeo byl horká hlava, Willoughby byl darebák, Tristan měl příliš oddanosti a povinnosti, Heathcliff byl čisté zlo, Rhetta podvedla lehká holka a sladký Gilbert byl spíš jako Jacob, než jako Edward) Takže co se stane, když pravá láska Edwardova formátu opustí Bellu?

Nechala jsem Bellu, ať si na tuto otázku odpoví sama a psala jsem, abych viděla co se stane. Bylo těžké psát její bolest, protože jsem to musela prožít abych to mohla napsat a často jsem psala přes závoj slz. Zároveň to bylo pořád zajímavé. Bella mě překvapila svou statečností a neústupnou odhodlaností. Dostala se skrz agonii a žila pro druhé – v tomto případě pro Charlieho – jak byl vždycky její styl.

(poznámka autora: Jsou tací, kteří si myslí, že Bella nic nevydrží. A jsou tací, kteří si myslí, že mé příběhy jsou zaměřené proti ženám – slečna v nesnázích musí být zachráněna silným hrdinou.

K tomu prvnímu obvinění můžu říct pouze to, že každý z nás se se smutkem vyrovnává jinou cestou. Bellina cesta není o nic méně oprávněná, než kterákoliv jiná. Pomlouvači jejích reakcí často zapomínají vzít v úvahu, že tady mluvím o pravé lásce, ne o středoškolském románku.

Druhé obvinění důrazně odmítám. Jsem zastáncem dívčí síly – koukněte se na Alici nebo na Jane, jestli o tom pochybujete. Nejsem anti-feministka, jsem anti-humanistka. Píšu tuto knihu z pohledu lidské ženy, protože je to nejpřirozenější, jak jste si možná všimli. Ale kdyby byl vypravěč muž, události bych nezměnila. Když je lidský život zcela obklopen bytostmi s nadpřirozenou silou, rychlostí, smysly a různými dalšími záhadnými schopnostmi, on nebo ona nemůžou být schopni udržet si důstojnost. Promiňte. Tak to prostě je. Nemůže být každý vrah. Bella si podle mého vedla dost dobře – měla všechno promyšlené. Konec konců, zachránila Edwarda. Poznámka vyřešena, zpátky k příběhu:)

A tak se zrodil základní předpoklad pro Nový měsíc a s ním i název. Abych navázala na Stmívání, potřebovala jsem část dne, která by vyzařovala náladu pokračování. A jelikož je to nejtemnější období Bellina života, myslela jsem, že se pro název knihy hodí nejtemnější druh noci, noc bez měsíce.

Když se kopie knihy dostaly do rukou mých fanoušků, řekla jsem lidem, aby četli Nový měsíc dvakrát, slibujíc, že důvod vysvětlím později. Už je později a tady je odpověď: zjistila jsem, že během prvního přečtení jsou čtenáři tak plní úzkosti a znepokojení Edwardovou nepřítomností, že nedokáží setrvat v prostřední části knihy. Spěchají, čtou rychle a letí celým dějem až dokud ho znovu nenajdou. Bohužel tímto způsobem téměř úplně přijdou o nejdůležitější část. Při druhém čtení, když už vědí, že se Edward vrátí do děje ve správný čas a na správném místě, dokážou zpomalit a vychutnat si ten zázrak, jakým je Jacob Black.

Dokud jsem nepracovala na rozhodnutí, neuvědomila jsem si, kolik zkušeností mé postavy získaly. Životních zkušeností. Bez tohoto bolestného odloučení by Bella možná nikdy nezjistila, co pro ni Edward opravdu znamená. Bez ohledu na to, jak dokonalý si myslí že je, nebo jak nedokonalá si myslí, že je ona, on k ní patří. Slova nedokáží zachytit tu život měnící sílu, kterou pro Bellu znamenalo toto poznání.

A druhé takové poznání – Edward si konečně uvědomil sílu citu, který k němu Bella chová, něco, co stále podceňoval. Tady je pár věcí o Edwardovi: zná lidskou povahu velmi dobře. Viděl stovky tisíc lidských vztahů zevnitř a žádný z nich se silou ani nepřiblížil hloubce a věčné oddanosti lásky Carlisla a Esme, nebo Alice a Jaspera, nebo dokonce i Rosalie a Emmetta. Můžete mu dávat za vinu, že si myslel – po jednom stu let nesmrtelných zkušeností – že je schopný mnohem hlubšího citu, než jeho osmnáctiletá lidská přítelkyně? Edward je, pochopitelně, tak trochu vševědoucí. Hodně se toho naučil, ale nejdůležitější je asi to, že Belliny city jsou na lidské poměry výjimka. Další věc, kterou se naučil (ne tak důležitá, ale stále dobrá vědět) je ta, že navzdory všem svým zkušenostem je schopen dělat ohromné chyby v úsudku.

Ach, a tady je můj nejoblíbenější dárek, který mi Nový měsíc dal: Jacob Black

Jacobův vývoj v ústřední postavu byla namáhavá cesta. Původně byl Jacob jenom nástroj. Ve Stmívání potřebovala Bella nějakým způsobem zjistit pravdu o Edwardovi a příhodně umístěný kmen Quileutů se všemi svými fantastickými legendami poskytl skvělou možnost pro toto odhalení. A tak byl Jacob zrozen – zrozen, aby prozradil Belle Edwardovo tajemství.

Stalo se něco, co jsem neočekávala. Jacob byl moje první zkušenost s převzetím postavy – méně důležitá postava získala význam a život, který bych mu v malé roli zajistit nemohla.(Jacob sebou vzal i několik dalších původně nevýznamných postav. Měla jsem vážně radost, když se to stalo, i když to zničilo můj obrys děje) úplně na začátku, už když se Jacob objevil v šesté kapitole Stmívání, byl tak živý. Zalíbil se mi. Víc než by v tak malé roli měl. Bella ho měla ráda. Její instinktivní důvěra a zalíbení přišly bez mého zásahu. A nebyly jsme to jenom my, moje agentka ho měla taky ráda. „Líbí se mi ten Blackovic kluk“ řekla Jodi a můj nakladatel souhlasil. „Může být Jacob víc součástí děje?“ zeptala se Megan.

Ale ano, může!

Psala jsem Nový měsíc a vydávala Stmívání současně. Takže když Jacob převzal vládu nad Novým měsícem, mohla jsem se vrátit do Stmívání a proplést Jacoba a Billyho dějem trochu důkladněji.

Hodně lidí ve mně vkládá více důvěry, než si zasloužím. Myslí si, že jsem věděla, že je Jacob vlkodlak, už od začátku. To ale není pravda. Vzpomeňte si, Stmívání mělo být původně samostatný příběh. Když jsem ho psala, v mých myšlenkách nebylo po vlkodlacích ani stopy. Quileutské legendy, které Jacob vyprávěl Belle v šesté kapitole, jsou všechny skutečné Quileutské příběhy, které jsem se naučila, když jsem vyhledávala informace o kmeni (což je skutečný kmen s vlastní fantastickou a mystickou historií) Jsou pravdivé všechny kromě toho upířího mýtu o studených. Držela jsem se vlčího příběhu (pravá legenda tvrdí, že kmen pochází z vlků, které přeměnil zlý černokněžník) protože to zapadalo do mých předběžných poznatků o tom, že si upíři a vlkodlaci jdou vždycky po krku. (ha ha ha, to měl být vtip) Sen, který měla Bella o tom, jak se Jacob promění ve vlka aby jí ochránil, nebyl v té době žádná předzvěst. Byl to jen můj způsob, jak nechat Bellu podvědomě vyřešit celou situaci.

Samozřejmě, ze všech lidí bych právě já měla vědět, že sny mohou mít vážný dopad.

Bellin sen byl vždycky jednou z mých nejoblíbenějších vizuálních představ ze Stmívání. Když jsem začala pracovat na Novém měsíci, tuhle představu jsem si vzala na pomoc. A v duchu jsem si říkala, nebylo by skvělé, kdyby to byla pravda – kdyby se VŠECHNY Jacobovy legendy ukázaly jako absolutní skutečnost? Co když Jacob pochází z vlků?

Pak to do sebe začalo všechno zapadat. Sam na pláži ve Stmívání už nebyl jen jediný, kdo věřil starým tradicím – byl to první soudobý vlk. Billyho varování byla více důrazná – měl konkrétní důkazy a nejenom podezření. A Jacob, můj chudáček sladký Jacob, zdědil tajemství, které jen čekalo, kdy se na něj zřítí.

V tomto bodě byly všechny rozhodující zvraty na svém místě a musela jsem to už jen napsat. Lehce se to řekne, ale těžko udělá.

Je těžké vysvětlit, jak radostné pro mě bylo psaní, když jsem vytvářela Stmívání. Bylo to něco, co jsem dělala pro potěšení a zážitek, nestarala jsem se o to, co si o tom myslí druzí, protože to nikdy nikdo jiný nebude číst. S Novým měsícem jsem věděla, že to lidi budou číst. A někteří z těch lidí budou mít při čtení v ruce zářivě červenou tužku. Věděla jsem toho dost o přípravách k tisku abych věděla, že jsou přede mnou bolestné změny; některé části, které miluju možná nepřežijí konečnou úpravu. Budu to muset přemyslet, upravit, přepracovat. Díky tomu bylo velmi těžké volit slova a během psaní jsem se cítila hrozně a měla jsem trému.

Trvalo to asi pět měsíců, ale editační proces byl mnohem delší a složitější než u Stmívání. Příběh Nového měsíce bylo velmi těžké vyprávět, nejenom emočně, ale i funkčně. Chtělo to hodně práce. V outtakách, které jsem zveřejnila, jsou znát některé z největších změn, které jsem musela udělat.

Dobrá zpráva je, že jsem se dostala přes trému – nebo jsem si na ni spíš zvykla. Třetí kniha byla ve spoustě věcí mnohem jednodušší. Z Nového měsíce jsem se toho hodně naučila a zlepšila jsem se jako spisovatel. Ještě lépe, moje postavy se vyvíjejí a dospívají tak zajímavě, že budu mít s čím pracovat po zbytek série. Právě v tuto chvíli píšu čtvrtou knihu a můžu vám říct, Forks je v těchto dnech opravdu vzrušující místo.