Stmívání

 Překlad: PEŤULÁČEK

Chyba ve výpočtu

Nepatrný zvuk šepotu – ne tady, ale o několik stovek yardů severněji – mě přiměl vyskočit. Moje ruka se automaticky sevřela kolem telefonu, přitáhla jsem si ho blíž a skryla z dohledu jedním pohybem. Předodila jsem si vlasy přes rameno a dívala jsem se skrz úzké vysoká okna do lesa. Byl stinný den, zatažený; můj odraz byl výraznější než stromy a mraky. Zírala jsem na své široké, překvapené oči, na rty, které se mi v koutcích stáčely dolů, na malé vertikální vrásky mezi mým obočím…

Zamračila jsem se a s opovržením tak smazala výraz viny. S přitažlivým opovržením. Nepřítomně jsem si všimla, jak ten nelítostný výraz padne k mé tváři, hezky kontrastoval s laskavou zlatostí mých hustých loken. Zároveň mé oči pročesávaly prázdný aljašský les a byla jsem ráda, že jsem pořád sama. Ten zvuk nebyl nic – pták, nebo možná vánek.

Nebyl důvod cítit úlevu, říkala jsem sama sobě. Žádný důvod cítit vinu. Neudělala jsem nic špatného.

Plánovali snad ostatní, že Edwardovi nikdy neřeknou pravdu? Nechat ho válet s pocitem viny po špinavých přístřešcích, zatímco je Esme zarmoucená, Carlisle zajdou druhou vteřinu přemýšlí, co právě dělá a Emmett z osamělosti pomalu ztrácí svůj přirozený humor? Jak to mohlo být fér?

Kromě toho, není možné udržet před Edwardem tajemství na moc dlouho. Dříve nebo později by nás vyhledal, aby se z nějakého důvodu podíval na Alici nebo Carlisla a pak by se dozvěděl pravdu. Poděkoval by nám, že jsme mu lhali? Těžko. Edward musí vědět vždycky všechno; on žije pro ten pocit vševědoucnosti. Měl by obrovský výbuch vzteku a bylo by to ještě horší vzhledem k tomu, že jsme mu zatajili Bellinu smrt.

Až trochu vychladne a dostane se z té kaše, pravděpodobně mi poděkuje, že jsem byla jediná tak odvážná, abych k němu byla upřímná.

Míle daleko zakřičel jestřáb; ten zvuk mě přiměl znovu vyskočit a zkontrolovat okno. Moje tvář měla ten stejný provinilý výraz jako předtím. Zamračila jsem se na svůj odraz ve skle.

Fajn, takže mám svůj vlastní program. Bylo snad tak špatné chtít, aby byla moje rodina opět spolu? Bylo tak sobecké postrádat ten denní klid, to zásadní štěstí, které jsem považovala za samozřejmé, to štěstí, které, jak se zdálo, odešlo spolu s Edwardem?

Chtěla jsem jen, aby bylo všechno jako dřív. Co bylo špatně? Nevypadalo to tak zle. Konec konců, neudělala jsem to jen pro sebe, ale pro všechny ostatní. Pro Esme, Carlisla a Emmetta.

Pro Alici zas tak moc ne, i když bych měla předstírat… Ale Alice si byla tak jistá, jak se věci nakonec vyvinou – že se Edward nedokáže držet dál od své malé lidské přítelkyně – že se ani neobtěžovala se smutkem. Alice vždycky žila v tak trochu jiném světě, než my ostatní, zamčená ve své stále proměnlivé realitě. Vzhledem k tomu, že Edward byl jediný, který dokázal do té reality proniknout, myslela jsem, že pro ni bude jeho nepřítomnost těžší. Ale byla si jistá jako vždycky, žijíc dopředu, její mysl v čase, kterého její tělo ještě nedosáhlo. Vždycky tak klidná.

I když byla dost zuřivá, když viděla Bellu skočit…

Byla jsem příliš netrpělivá? Jednala jsem moc brzy?

Můžu být stejně tak upřímná k sobě, protože až se Edward vrátí domů, uvidí každý kousek malichernosti v mém rozhodnutí. Mohl by uznat moje špatné motivy a přijmout je.

Ano, byla jsem nedůvěřivá ohledně toho, co Alice k Belle cítí. Odjela by Alice tak unáhleně, s takovým zděšením a panikou, kdybych to byla já, koho by viděla skočit z útesu? Miluje tu všední lidskou dívku o tolik víc než mě?

Ale žárlivost byla jenom maličkost. Možná jsem se unáhlila, ale neovládla jsem to. Stejně bych musela Edwardovi zavolat. Jsem si jistá, že by dal přednost mé hrubé upřímnosti, než klamání od ostatních. Jejich laskavost byla od začátku zbytečná; Edward by se konečně vrátil domů.

A teď se může vrátit domů dřív.

Nebyla to jen rodinná spokojenost, co jsem postrádala.

Upřímně mi scházel i Edward. Chyběly mi jeho malé uštěpačné poznámky, jeho černý humor, který byl víc v souladu s mým temným smyslem pro humor než Emmettova slunečná žertovná povaha. Chyběla mi hudba – jeho stereo vyřvávající jeho poslední nezávislý objev, a klavír, ten zvuk, když Edward splétal své obvykle vzdálené myšlenky do průzračné melodie. chybí mi jeho hlučení v garáži vedle mě, když jsme spolu vylepšovali auta, to byl jediný čas, kdy jsme byli perfektně sladění.

Postrádám svého bratra. Určitě by mě nemusel soudit tak tvrdě, kdyby v mé mysli viděl tyhle myšlenky.

Bylo by to chvíli nepříjemné, to jsem věděla. Ale čím dřív by se vrátil domů, tím dřív by bylo všechno jako dřív…

Hledala jsem ve své mysli pro Bellu nějaký smutek a potěšilo mě, když jsem si uvědomila, že je mi jí vážně líto. Trochu. To nakonec stačilo: učinila Edwarda tak šťastným, jak jsem ho nikdy předtím neviděla. Samozřejmě, zároveň ho učinila nejvíc zoufalým v jeho stoletém životě. Ale chyběl mi ten mír, který na těch několik krátkých měsíců vnesla do jeho srdce. Opravdu jsem litovala její ztráty.

Díky tomuto poznání jsem se cítila trochu líp, spokojeně. Usmála jsem se na svůj odraz ve skle, na své plápolající vlasy a cedrové zdi Tanyina dlouhého útulného obývacího pokoje a užívala jsem si ten pohled. Když jsem se usmála, na planetě nebyla žádná žena nebo muž, smrtelný, či nesmrtelný, který by se mi vyrovnal v kráse. Byla to příjemná myšlenka. Možná nebylo zrovna lehké se mnou žít. Možná jsem byla povrchní a sobecká. Možná bych měla lepší povahu, kdybych se narodila s nehezkým obličejem a nudným tělem. Možná bych tak byla šťastnější. Ale bylo nemožné to prokázat. Měla jsem svou krásu, to bylo něco, na co jsem se mohla spolehnout.

Usmála jsem se divočeji.

Zazvonil telefon a já jsem automaticky stáhla ruku, přestože zvuk přišel z kuchyně a ne z mé dlaně.

Okamžitě jsem věděla, že je to Edward. Volal, aby si ověřil moje informace. Nevěřil mi. Zřejmě si myslí, že jsem dost krutá nato, abych byly schopná takového vtipu. Mračila jsem se, když jsem letěla do kuchyně zvednout Tanyin telefon.

Telefon byl na samém konci dlouhé kuchyňské linky. Sáhla jsem po telefonu, ještě než doznělo první zazvonění a při odpovědi jsem se otočila čelem k francouzským dveřím. Nechtěla jsem si to přiznat, ale věděla jsem, že sleduju, jestli se nevrací Emmett nebo Jasper. Nechtěla jsem, aby mě slyšeli mluvit s Edwardem. Mohli by se zlobit…

„Ano?“ dožadovala jsem se.

„Rose, musím mluvit s Carlislem, hned,“ vychrlila Alice.

„Ach, Alice! Carlisle je na lovu. Co-?“

„Fajn, hned, jak se vrátí.“

„Co se děje? Můžu ho dohonit a říct mu, aby ti zavolal-“

„Ne,“ přerušila mě Alice znovu. „Budu v letadle. Koukni, neslyšela jsi něco o Edwardovi?“

Bylo zvláštní, jak se mi zahoupal žaludek, jako by se chtěl propadnout úplně dolů. Ten pocit s sebou přinesl silný pocit Dája vu. Slabý náznak dávno ztracených lidských vzpomínek. Nevolnost…

„No, ano, Alice. Opravdu. Mluvila jsem s Edwardem. Jen před několika minutami.“ Na vteřinu jsem si pohrávala s myšlenkou, že bych předstírala, že Edward zavolal mě. Ale samozřejmě nebyl důvod lhát. Edward mi už tak nadělá dost problémů, až se vrátí domů.

Žaludek se mi stále silně svíral, ale nevšímala jsem si ho. Rozhodla jsem se, že budu naštvaná. Alice by na mě neměla takhle štěkat. Edward nechtěl lži, chtěl pravdu. Určitě mě podpoří, až se vrátí.

„Ty a Carlisle jste se mýlili.“ řekla jsem. „Nepoděkoval by vám za vaše lži. Chtěl pravdu. Chtěl ji. Tak jsem mu ji dala. Volala jsem mu. Volala jsem mu mockrát,“ přiznala jsem. „Dokud to nezvedl. Zpráva mohla být… špatná.“

„Proč?“ vyjekla Alice. „Proč jsi to udělala, Rosalie?“

„Protože čím dřív se přes to přenese, tím dřív budou věci jako dřív. Časem by se to zlepšilo, tak proč to odkládat? Čas by nic nezměnil. Bella je mrtvá. Edward bude truchlit a pak by se z toho dostal. Lepší teď, než později.“

„No, zmýlila ses v obou výpočtech, Rosalie, to by mohl být docela problém, nemyslíš?“ řekla Alice zuřivým zlým tónem.

Zmýlila v obou výpočtech? Rychle jsem zamrkala, snažíc se pochopit.

„Bella pořád žije?“ zašeptala jsem, nemohla jsem těm slovům uvěřit. Jen jsem se snažila setřídit, které výpočty měla Alice na mysli.

„Ano, přesně tak. Je absolutně v pořádku-“

„V pořádku? Viděla jsi jí skočit z útesu!“

„Spletla jsem se.“

Ta slova zněla z Aliciných úst tak cize. Alice, která se nikdy nespletla, která nebyla nikdy překvapená…

„Je to dlouhý příběh.“

Alice se spletla. Bella byla naživu. A já jsem řekla…

„No, udělala jsi v tom pěkný nepořádek“ zabručela jsem, obrátila jsem svou zlobu v obvinění. „Edward budě pěkně zuřit, až se vrátí domů.“

„Ale v tomhle si se taky zmýlila,“ řekla Alice. Mluvila skrz zaťaté zuby. „To je důvod, proč volám…“

„V čem jsem se zmýlila?“ v Edwardově návratu? Samozřejmě že se vrátí.“ Zasmála jsem se uštěpačně. „Cože? Ty myslíš, že chce napodobit Romea? Ha! Jako nějaký hloupý, romantický-“

„Ano,“ zasyčela Alice ledovým hlasem. „To je přesně to, co jsem viděla.“

Moje kolena mi po tom tvrdém odsouzení v jejích slovech připadala neobvykle nestabilní. Chytila jsem se pro podporu trámu cedrové zdi – podporu, kterou by moje diamantově tvrdé tělo nemělo potřebovat. „Ne. On není tak hloupý. Musí – musí si uvědomit, že-“

Ale nedokázala jsem větu dokončit, protože jsem to dokázala vidět v mé hlavě, svou vlastní vizi. Obraz sama sebe. Nemyslitelnou představu mého života, ve kterém by z nějakého důvodu přestal existovat Emmett. Otřásla jsem se hrůzou z té představy.

Ne, to se nedalo srovnat. Bella je jenom člověk. Edward nechce, aby byla nesmrtelná, takže to není totéž. Edward by nemohl cítit to samé!

„Já – já jsem to tak nemyslela, Alice. Jen jsem chtěla, aby se vrátil domů.“ Můj hlas byl skoro nářek.

„Na to je trochu pozdě, Rosalie,“ řekla Alice, tvrději a chladněji než předtím. „Schovej si svou lítost pro někoho, kdo jí uvěří.“

Slyšela jsem cvaknutí a potom oznamovací tón.

„Ne,“ zašeptala jsem. Chvíli jsem pomalu kroutila hlavou. „Edward se musí vrátit domů.“

Zírala jsem na svůj odraz v okenní tabulce francouzských dveří, ale už jsem ho neviděla. Byla to jen beztvará šmouha bílé a zlaté.

A potom, hluboko ve vzdáleném lese, se ohnul obrovský strom v nesouladu se zbytkem lesa. Emmett.

S trhnutím jsem otevřela dveře, které mi překážely v cestě. Ostře práskly o stěnu, ale ten zvuk už byl daleko za mnou, jak jsem běžela do zeleně.

„Emmette!“ zakřičela jsem. „Emmette, pomoc!“