Breaking Dawn (Rozbřesk)
1. kapitola
„Neměj strach,“ zamumlala jsem. „Patříme k sobě.“
Neočekávaně mě ohromila pravda mých vlastních slov. Tahle chvíle byla tak perfektní, tak správná. Nebylo o čem pochybovat. Ovinul kolem mě své ruce, držel si mě u sebe… Bylo to, jako by každé nervové zakončení v mém těle bylo nabité elektřinou.
„Navždy.“ souhlasil.
Dětství není doba od narození do určitého věku a v určitém věku dítě vyroste a vzdá se dětských věcí.
Dětství je království, ve kterém nikdo neumírá.
-Edna St.Vincent Millay
Předmluva
Už jsem měla mnoho zkušeností s blížící se smrtí, nebylo to něco, na co si člověk dokáže opravdu zvyknout.
Zdálo se to zvláštně nevyhnutelné, čelit znovu smrti. Jako bych opravdu byla předurčena ke katastrofám. Unikala jsem znovu a znovu, ale vždycky se to pro mě vrátilo.
Přesto, tentokrát to bylo něco úplně jiného.
Můžeš utíkat od někoho, koho se bojíš. Můžeš bojovat s někým, koho nenávidíš. Všechny mé reakce byly zvyklé na tenhle druh vrahů – nestvůry, nepřátelé.
Když milujete toho, kdo vás zabíjí, nezůstává vám žádná možnost. Jak byste mohli utíkat, jak byste mohli bojovat, když by to tu milovanou osobu zraňovalo? Když váš život je to jediné, co musíte dát vaší lásce, jak byste to mohli neudělat?
Když je to někdo, koho opravdu milujete?
1. Zasnoubení
Nikdo na tebe nezírá, slibovala jsem sama sobě. Nikdo na tebe nezírá. Nikdo na tebe nezírá.
Ale protože jsem nedokázala přesvědčivě lhát ani sama sobě, musela jsem se ujistit.
Jak jsem tam seděla a čekala, až se na semaforu objeví zelená, nakoukla jsem doprava. Paní Weberová se ve svém minivanu na sedadle celá otočila mým směrem. Její oči se setkaly s mými a já jsem se odvrátila zpátky, přemýšlejíc, proč nesklopila pohled nebo aspoň nevypadala zahanbeně. Považovalo se stále za neslušné zírat na lidi, nebo ne? Bude to ještě někdy platit pro mě?
Pak jsem si vzpomněla, že tahle okénka jsou tak tmavě tónovaná, že pravděpodobně neměla ani tušení, že za nimi sedím právě já, natož že jsem zachytila její pohled. Snažila jsem se najít útěchu ve faktu, že ve skutečnosti nezírala na mě ale na auto.
Moje auto. Povzdychla jsem si.
Podívala jsem se doleva a zanaříkala. Dva chodci se zastavili na chodníku a jak zírali, propásli možnost přejít. Za nimi pan Marshall nakukoval skrz výlohu svého malého obchůdku se suvenýry. Aspoň neměl nos přitisknutý na skle. Zatím.
Naskočila zelená a jak jsem spěchala, abych unikla, bezmyšlenkovitě jsem šlápla na plyn – tak jak jsem byla zvyklá, abych svůj starý náklaďáček vůbec rozpohybovala.
Motor zavrčel jako lovící panter, auto vyrazilo dopředu tak rychle, až mě to přišpendlilo k černé kožené sedačce a žaludek se mi přimáčkl k páteři.
„Oh,“ lapala jsem po dechu, zatímco jsem hmatala po brzdě. Zachovala jsem rozvahu a sotva jsem se pedálu dotkla. Přesto auto zpomalovalo, až zůstalo úplně stát.
Nedokázala jsem se rozhlédnout a zjistit reakce. Jestli dřív byly nějaké pochyby o tom, kdo řídí to auto, teď byly pryč. Špičkou boty jsem jemně posunula plynový pedál o jeden milimetr dolů a auto znovu vystřelilo kupředu.
Podařilo se mi dosáhnout svého cíle, benzínové pumpy. Kdybych nejezdila na páru, vůbec bych do města nejela. V těchto dnech jsem se obešla bez spousty věcí, jako například tkaniček do bot, abych se vyhnula času strávenému na veřejnosti.
Pohybujíc se jako na závodech jsem otevřela poklop, sundala víčko, přiložila kartu a vsunula hadici do nádrže během několika vteřin. Samozřejmě jsem nemohla udělat nic pro to, aby se urychlilo i samotné čerpání. Čísla naskakovala neuvěřitelně pomalu, skoro jako by to dělala jen proto, aby mě naštvala.
Venku nebylo slunečno – typický deštivý den v městečku Forks ve státě Washinkton – ale přesto jsem se cítila, jako by na mě byl namířený reflektor strhávající pozornost na jemný prsten na mé levé ruce. V časech jako tenhle, když jsem cítila pohledy na svých zádech, to bylo, jako by ten prsten blikal jako neonová světla: Podívej se na mě, podívej se na mě.
Bylo hloupé být v takových rozpacích a já jsem to věděla. Kromě mého otce a matky, záleželo vůbec na tom, co lidé říkají o mém zasnoubení? O mém autě? O mém záhadném přijetí na universitní kolej? O mé zářivé černé kreditní kartě, kterou jsem teď v zadní kapse cítila, jako by byla rozpálená do ruda?
„Jo, kdo se stará o to, co kdo říká?“ zamumlala jsem sotva slyšitelně.
„Ehm, slečno?“ zavolal mužský hlas.
Otočila jsem se a okamžitě jsem si přála, abych to neudělala.
Dva muži stáli za přepychovým SUV se zbrusu novým kajakem na střeše. Ani jeden z nich se na mě nekoukal, oba zírali na moje auto.
Osobně se mě to nedotklo. Ale potom jsem byla hrdá, že dokážu rozeznat jednotlivé znaky Toyoty, Fordu a Chevy. Tohle auto bylo elegantně černé, uhlazené a krásné, ale pořád to nebylo auto pro mě.
„Omlouvám se, že vás obtěžujeme, ale mohla byste nám říct, jaké auto to řídíte?“ zeptal se ten vysoký.
„Ehm, Mercedes, správně?“
„Ano,“ odpověděl muž zdvořile, zatímco jeho menší přítel obrátil při mé odpovědi oči v sloup. „Já vím, ale přemýšlel jsem… Není to Mercedes Guardian?“ Vyslovil to jméno s úctou. Měla jsem pocit, že tenhle chlap by si dobře rozuměl s Edwardem, mým… mým snoubencem (vážně nebyl způsob, jak se vyhnout pravdě, že svatba bude už za několik dní). „V Evropě ještě nejsou k dostání,“ Pokračoval muž.
Zatímco jeho oči sledovaly kontury mého auta – mě nepřipadalo nijak moc odlišné od jakéhokoli jiného Mercedesu sedan, ale co já vím? – spěšně jsem zvažovala své záležitosti se slovy jako snoubenec, svatba, manžel, atd.
Prostě jsem si to v hlavě nedokázala dát dohromady.
Na jednu stranu, byla jsem vychována k tomu vyvarovat se každé myšlence na bílé šaty a kytice. Ale víc než to, prostě jsem si nedokázala spojit tu usedlou, rozvážnou představu manžela s mojí představou Edwarda. To bylo jako obsadit archanděla do role účetního; nedokázala jsem si ho představit v žádné všední, každodenní roli.
Jako vždycky, jakmile jsem začala přemýšlet o Edwardovi, pohltil mě vír fantazií vyvolávajících závratě. Ten cizí muž si musel odkašlat, aby znovu upoutal moji pozornost; pořád čekal na mou odpověď ohledně provedení a modelu auta.
„Já nevím,“ řekla jsem mu upřímně.
„Vadilo by vám, kdybych si s tím udělal obrázek?“
Chvíli mi trvalo, než jsem to zpracovala. „Doopravdy? Vy se chcete s tím autem vyfotit?“
„Jasně – nikdo mi neuvěří, když nebudu mít důkaz.“
„Ehm. Dobře. Fajn.“
Rychle jsem uklidila hadici a vlezla jsem se schovat na přední sedadlo, zatímco ten nadšenec vytáhl ze svého batohu obrovský profesionálně vypadající fotoaparát. On a jeho kamarád se vystřídaly v pózování u kapoty a pak si šli udělat obrázek ještě k zadní části.
„Chybí mi můj náklaďáček.“ Zakňourala jsem pro sebe.
Velmi, velmi příhodné – příliš příhodné – že můj náklaďáček vydechl naposled právě pár týdnů poté, co jsme se s Edwardem dohodli na našem nahnutém kompromisu, jehož součástí bylo i to, že mi smí nahradit náklaďáček, když se rozbije. Edward přísahal, že se to jen dalo předvídat, můj náklaďáček měl za sebou dlouhý plnohodnotný život a poté zemřel přirozenou cestou. Podle něho. A já jsem pochopitelně neměla možnost si jeho příběh ověřit, nebo se sama pokusit zachránit náklaďáček před smrtí. Můj oblíbený mechanik – zadržela jsem tuhle myšlenku odmítajíc nechat ji dokončit. Místo toho jsem poslouchala mužské hlasy z venku, ztlumené stěnou auta.
„…na něj šli na online videu s plamenometem. Ani nepoškodili lak.“
„Samozřejmě že ne. Přes tohle děťátko můžeš přejet i tankem. Ne že bys tady nějaký sehnal. Bylo zkonstruováno hlavně pro diplomaty ze Středního Východu, armádní dodavatele a pány drogového světa.“
„Myslíš, že ona je někdo takový?“ zeptal se ten menší tišším hlasem. Sehnula jsem hlavu.
„Hm,“ řekl ten vyšší. „Možná. Nedokážu si představit, proč by jinak někdo potřeboval skla odolná proti raketovému útoku a ochranné vybavení za čtyři tisíce liber tady kolem. Musí mít namířeno na nějaké hazardnější místo.“
Ochranné vybavení. Čtyři tisíce liber za ochranné vybavení. A skla odolná proti raketovému útoku? Pěkné. Co se stalo se starými dobrými neprůstřelnými?
No, tohle aspoň dávalo nějaký smysl – pokud máte zvrácený smysl pro humor.
Ne že bych neočekávala, že Edward naší dohody zneužije, že ji obrátí ve svůj prospěch, aby mohl dát o tolik víc, než přijme. Souhlasila jsem, že může nahradit můj náklaďáček, až to bude potřeba, ale pochopitelně jsem nečekala, že ta chvíle přijde tak brzy. Už když jsem byla donucena uznat, že náklaďáček se nestal ničím jiným než přítěží, věděla jsem, že jeho pojetí náhrady mi pravděpodobně bude vadit. Udělá ze mě terč pohledů a šeptání. Ohledně toho jsem se trefila. Ale ani ve svých nejtemnějších představách jsem nepředvídala, že mi bude chtít dát dvě auta.
To „předsvatební“ auto. Řekl mi, že je jen půjčené a že ho vrátí po svatbě. Nedávalo mi to absolutně žádný smysl.
Až do teď.
Ha ha. Protože jsem byla taj lidsky křehká, magnet na nehody, oběť své vlastní smůly, patrně jsem potřebovala tanku odolné auto, aby mě udrželo v bezpečí. Jak veselé. Byla jsem si jistá, že si on i jeho bratři ten vtípek za mými zády pěkně užívají.
Nebo možná, jen možná, šeptal malý hlásek v mé hlavě, to není vtip, ty hloupá. Možná se o tebe opravdu tolik bojí. Nebylo by to poprvé, kdy to trochu přehnal, zatímco se snažil mě chránit.
Povzdechla jsem si.
To „posvatební“ auto jsem zatím ještě neviděla. Bylo schované pod plachtou v nejzapadlejším rohu Cullenovic garáže. Věděla jsem, že většina lidí by tam nakoukla, ale mě to opravdu nelákalo.
Pravděpodobně nemělo žádné ochranné vybavení – protože po líbánkách nebudu žádné potřebovat. Nezničitelnost byla jen jednou z výhod, na které jsem se těšila. Ta nejlepší věc na tom být Cullenová nebyla drahá auta a působivé kreditní karty.
„Hej.“ Zavolal ten vysoký muž, ruce měl přiložené k okýnku ve snaze vidět dovnitř. „Jsme hotoví. Moc děkujeme!“
„Není zač.“ zavolala jsem zpátky a pak jsem ztuhla, jak jsem startovala motor a – opět velmi opatrně – tiskla pedál dolů…
Nezáleželo na tom, kolikrát jsem už jela tou známou cestou k domovu, stále jsem nedokázala přehlížet ty deštěm smáčené letáčky. Každý z nich, přilepený na telefonních sloupech a na ukazatelích směru, byl jako facka do tváře. Zasloužila jsem si ty facky.
Moje mysl byla vtažená zpět do myšlenek. Předtím jsem ji okamžitě přerušila. Na téhle silnici jsem ji však potlačit nemohla. Ne s obrázky mého oblíbeného mechanika míhajícími se kolem mě v pravidelných intervalech.
Můj nejlepší přítel. Můj Jacob.
Plakáty s nápisem VIDĚLI JSTE TOHOTO CHLAPCE? Nebyly nápadem Jacobova otce. Byl to můj otec, Charlie, kdo vytiskl letáčky a rozprostřel je po celém městě. A ne jenom ve Forks, také v Port Angeles, Sequimu, Hoquiamu, Aberdeenu a každém dalším městě na Olympijském poloostrově. Zároveň se ujistil, že má stejný letáček vyvěšený na zvi každá policejní stanice ve Washingtonu. Jeho vlastní stanice měla celou nástěnku vyhrazenou Jacobovu hledání. Nástěnku, která byla k jeho zklamání a frustraci z velké části prázdná.
Můj otec nebyl zklamaný jen nedostatkem odpovědí. Ještě více byl zklamaný z Billyho, Jacobova otce – a Charlieho nejbližšího přítele.
Protože Billy se moc nezapojoval do pátrání po svém šestnáctiletém „uprchlíkovi“. Protože Billy odmítl rozvěsit letáčky v
A byl frustrovaný ze mě, protože jsem se přidala na Billyho stranu.
Taky jsem nevylepovala plakáty. Protože mi oba, Billy i já, jsme věděli, kde Jacob je, zhruba, a zároveň jsme oba věděli, že tohoto chlapce nikdo neviděl.
Letáčky jako obvykle způsobily, že jsem měla velký knedlík v krku a v očích mě pálily slzy a byla jsem ráda, že Edward je tuhle sobotu na lovu. Kdyby Edward viděl mojí reakci, jen by se pak také cítil hrozně.
Samozřejmě tu byla i stinná stránka toho, že to bylo v sobotu. Když jsem pomalu a opatrně zabočila do naší ulice, mohla jsem vidět otcovo policejní auto zaparkované na příjezdové cestě našeho domu. Dnes znovu vynechal rybaření. Pořád byl naštvaný kvůli té svatbě.
Takže nebudu moct použít telefon uvnitř. Ale já jsem musela volat…
Zaparkovala jsem na obrubníku za náklaďáčkem a vytáhla z přihrádky mobil, který mi dal Edward pro případy nouze. Vytočila jsem číslo a zatímco telefon vyzváněl, držela jsem prst na tlačítku „zrušit“. Jen pro případ. „Haló?“ odpověděl Seth Clearwater a já jsem si oddychla úlevou. Byla jsem příliš zbabělá, abych mluvila s jeho starší sestrou Leou. Výraz „ukousnout hlavu“ nebyl zcela vyloučen, když došlo na rozhovor s Leou.
„Ahoj, Sethe. Tady Bella.“
„Oh, ahoj Bello. Jak se máš?“
Dusím se. Zoufale hledám útěchu. „Mám se fajn.“
„Voláš kvůli novým informacím?“
„Jsi jasnovidec.“
„To těžko. Nejsem Alice – jsi prostě předvídatelná,“ zavtipkoval. Z Quilleutské směčky dole v
„Já vím.“ Na chvíli jsem zaváhala. „Jak je mu?“
Seth si povzdychl. „Stejně jako vždycky. Nemluví i když jsme si jistí, že nás slyší. Snaží se nemyslet lidsky, víš. Prostě jen sleduje instinkty.“
„Víte, kde teď je?“
„Někde v severní Kanadě. Nedokážu ti říct ve které části. Nevěnuje moc pozornosti státním hranicím.“
„Nějaký náznak, že by mohl…“
„Nevrací se domů, Bello, promiň.“
„To je v pohodě, Sethe. Věděla jsem to, ještě než jsem se zeptala. Prostě si to jen nedokážu přestat přát.“
„Jo, my to všichni cítíme stejně.“
„Děkuju, že se mnou ztrácíš čas, Sethe. Vím, že se to ostatním nelíbí.“
„Nejsou to zrovna tvoji největší fanoušci,“ souhlasil vesele. „Podle mého, Jacob si vybral svojí cestu a ty zase svou. Jakovi se jejich postoj nelíbí. Zároveň není zrovna nadšený, že ho kontroluješ.“
Zalapala jsem po dechu. „Myslela jsem, že s tebou nemluvil?“
„I když se hodně snaží, nedokáže před námi utajit všechno.“
Takže Jacob věděl, že si dělám starosti. Nebyla jsem si jistá, co si o tom mám myslet. No, aspoň ví, že jsem nad tím nemávla rukou a nezapomněla na něj. Možná si představoval, že jsem toho schopná.
„Myslím, že se uvidíme na… svatbě.“ Řekla jsem. Musela jsem to slovo protlačit skrz zuby.
„Jo, já a moje máma tam budeme. Bylo od tebe hezký, žes nás pozvala.“
Usmála jsem se nad nadšením v jeho hlase. I když pozvat Clearwaterovi byl Edwardův nápad, byla jsem ráda, že na to pomyslel. Mít tam Setha bude milé – spojení, jakkoli chatrné, s mým ztraceným nejlepším člověkem. „Bez tebe by to nebylo ono.“
„Řekni Edwardovi, že ho pozdravuju, dobře?“
„Jasně.“
Zatřásla jsem hlavou. Přátelství, které se utvořilo mezi Edwardem a Sethem bylo něco, ohledně čeho jsem si byla v duchu pořád nejistá. Přesto to byl důkaz, že věci nemusí být tak jak jsou. Že vlkodlaci a upíři spolu můžou dobře vycházet, děkuji pěkně, když chtějí.
Ne každému se to zamlouvalo.
„Ah.“ Řekl Seth, jeho hlas vyskočil o oktávu výš. „Leah je doma.“
„Oh! Měj se!“
Telefon ztichl. Nechala jsem ho ležet na sedadle a duševně jsem se připravovala na příchod do domu, kde na mě bude čekat Charlie.
Musel se teď chudák vypořádat s tolika věcmi.
Uprchlý Jacob byl jen část nákladu na jeho přetížených zádech. Stejně tak se bál i o mě, o svou téměř dospělou dceru, která měla v úmyslu stát se paní. Už v několika dnech.
Šla jsem pomalu lehkým deštěm a vzpomínala na ten večer, kdy jsme mu to oznámili…
Když zvuk policejního auta oznámil Charlieho příjezd, prsten na mé ruce najednou vážil sto kilo. Chtěla jsem ruku strčit do kapsy, nebo možná sednout si na ní, ale Edwardovo chladné pevné sevření ji udrželo v centru pozornosti.
„Přestaň se vrtět, Bello. Prosím, snaž se uvědomit si, že se tady nepřiznáváš k vraždě.“
„To se ti lehko řekne.“
Slyšela jsem zlověstný zvuk bot mého otce blížící se po chodníku. Klíč zarachotil v zámku již otevřených dveří. Ten zvuk mi připomněl tu část filmu, kdy si oběť uvědomí, že zapomněla zastrčit závoru…
„Uklidni se, Bello,“ šeptal Edward, když slyšel zběsilý tlukot mého srdce. Dveře bouchly o zeť a já jsem ucukla, jako bych byla přistižená při činu.
„Ahoj, Charlie,“ řekl Edward naprosto uvolněně.
„Ne!“ zasyčela jsem nenápadně.
„Co?“ zašeptal Edward zpátky.
„Počkej, dokud neodloží pistoli!“
Edward se zasmál a volnou rukou si prohrábl rozcuchané bronzové vlasy.
Charlie vyšel zpoza rohu, stále v uniformě, stále ozbrojený a snažil se tvářit neutrálně, jak nás uviděl sedět spolu na pohovce. Poslední dobou se opravdu snažil mít Edwarda trochu rád. Samozřejmě, toto odhalení ukončí jeho snažení navždy.
„Ahoj, děti. Co se děje?“
„Rádi bychom si s tebou promluvili,“ řekl Edward. „Máme nějaké dobré zprávy.“
Charlieho výraz se ve vteřině změnil z vynuceně přátelského na podezíravý.
„Dobré zprávy?“ zabručel Charlie a díval se přitom přímo na mě.
„Posaď se, tati.“
Zvedl jedno obočí, chvíli na mě zíral, potom přešel k židli a sednul si úplně na krajíček, záda úplně rovná.
„Neděs se, tati,“ řekla jsem po chvíli nebezpečného ticha. „Všechno je v pořádku.“
Edward se zašklebil a já jsem věděla, že je to v reakci na to slovo „v pořádku“. On by pravděpodobně použil spíš něco jako „úžasné“, „perfektní“, nebo „nádherné“.
„Samozřejmě, Bello, samozřejmě. Když je všechno v takovém pořádku, jak říkáš, tak proč se tak potíš?“
„Já se nepotím,“ zalhala jsem.
Uhnula jsem před jeho pichlavým pohledem, přikrčila jsem se k Edwardovi a instinktivně jsem si přejela hřbetem pravé ruky přes čelo, abych odstranila důkazy.
„Jsi těhotná!“ vybouchl Charlie. „Jsi těhotná, že jo?“
Přestože ta otázka byla pravděpodobně míněná pro mě, sledoval teď Edwarda a mohla bych přísahat, že jsem viděla jeho ruku posunout se ke zbrani.
„Ne! Samozřejmě že nejsem!“ Chtěla jsem Edwarda dloubnout loktem do žeber, ale věděla jsem, že bych si akorát udělala modřinu. Říkala jsem Edwardovi, že lidé okamžitě přeskočí k tomuhle závěru! Z jakého jiného důvodu by se normální lidé brali v osmnácti? (Jeho odpověď, která mě přiměla protočit oči, zněla „Láska.“) Charlieho zamračenost zmizela. Na mé tváři bylo vždycky hned poznat, kdy mluvím pravdu a on mi teď věřil. „Oh, omlouvám se.“
„Omluva se přijímá.“
Následovala dlouhá odmlka. Po chvíli jsem si uvědomila, že všichni čekají, až já něco řeknu. Zachvácená panikou jsem vzhlédla k Edwardovi. Nemohla jsem ze sebe dostat jediné slovo. Usmál se na mě, napřímil se a otočil se k mému otci.
„Charlie, já vím, že takto by to být nemělo. Podle tradice bych se měl nejdřív zeptat tebe. Nemyslím tím žádnou neúctu, ale když už Bella řekla ano a já nechci znevažovat její volbu v této záležitosti, místo toho, abych tě žádal o její ruku, žádám tě o tvé požehnání. Budeme se brát, Charlie. Miluju ji víc než cokoli na světě, víc než svůj vlastní život a – nějakým zázrakem – stejně tak miluje ona mě. Dáš nám své požehnání?“
Zněl tak jistě, tak klidně. Na krátký okamžik, když jsem poslouchala tu sebejistotu v jeho hlase, jsem prožila ten vzácný okamžik pochopení. Na chviličku jsem dokázala vidět svět jeho očima. Na dobu délky jednoho úderu srdce dávalo všechno absolutní smysl.
A potom jsem zachytila výraz v Charlieho tváři, jeho oči teď ulpěly na prstenu.
Jak jeho kůže měnila barvu, zadržela jsem dech – z bledé na červenou, z červené na fialovou, začala jsem vstávat – nejsem si jistá, co jsem měla v plánu udělat; možná použít Heimlichův chvat, abych se ujistila, že se nedusí – ale Edward mi stiskl ruku a zamumlal „Dej mu chvilku,“ tak tiše, že jsem to mohla slyšet jenom já.
Tentokrát bylo ticho mnohem delší. Potom se konečně Charlieho barva vracela kousek po kousku k normálu. Stiskl rty a svraštil obočí; poznala jsem jeho výraz „hluboko v myšlenkách“. Studoval nás dva pohledem a já jsem cítila, jak se Edward vedle mě uvolnil.
„Myslím, že mě to zas tak nepřekvapilo.“ Zareptal Charlie. „Tušil jsem, že se budu už brzy muset s něčím takovým vypořádat.“
Vydechla jsem.
„Jsi si opravdu jistá?“ dožadoval se Charlie.
„Jsem si stoprocentně jistá Edwardem.“ Řekla jsem mu trochu uhýbavě.
„Ale přesto, svatba? Proč ten spěch?“ znovu si mě podezřívavě prohlížel.
Pravda byla taková, že já jsem se každým odporným dnem blížila devatenáctce, zatímco Edward zůstával stále perfektní ve svých sedmnácti. Ne že by tenhle fakt měl podle mě něco společného s vdavky, ale svatba byla jedním z požadavků našeho křehkého a komplikovaného kompromisu, který jsme s Edwardem uzavřely abychom se dostali k bodu mé proměny ze smrtelné v nesmrtelnou.
Tohle nebylo něco, co bych mohla Charliemu vysvětlit.
„Na podzim spolu odcházíme na Dartmouth, Charlie.“ Připomněl mu Edward. „A rád bych to udělal, no, tím správným způsobem. Tak, jak jsem byl vychován.“ Pokrčil rameny.
Nebylo to žádné zveličování. Byly v tom jen zakořeněné staromódní zvyky první světové války.
Charlie našpulil pusu. Hledal nějaký vhodný argument. Ale co mohl říct? Byl bych radši, kdybyste napřed žili v hříchu? Byl to otec; měl svázané ruce.
„Věděl jsem, že to přijde.“ Mumlal si pro sebe zamračeně. A pak byla jeho tvář najednou perfektně hladká a prázdná.
„Tati?“ zeptala jsem se znepokojeně. Podívala jsem se na Edwarda, ale ten sledoval Charlieho, takže jsem nedokázala rozpoznat jeho výraz.
„Ha!“ Charlie vybuchl. Nadskočila jsem na sedačce. „Ha, ha, ha!“
Nedůvěřivě jsem ho sledovala, zatímco se celé jeho tělo otřásalo návalem smíchu.
Podívala jsem se na Edwarda, abych získala nějaké vysvětlení, ale jeho rty byly pevně sevřené, jako by se sám snažil potlačit smích.“
„Dobře, fajn,“ řekl Charlie přidušeně. „Budete se brát.“ Otřásl jím další výbuch smíchu. „Ale…“
„Ale co?“ dožadovala jsem se.
„Ale musíš to říct své matce! Neřeknu tvé matce jediné slovo! To nechám celé na tobě!“ znovu se dunivě rozchechtal.
Zastavila jsem se s rukou na klice, usmála jsem se. Jeho slova mě samozřejmě děsila. Oznámit tohle René bude moje konečná záhuba. Brzká svatba byla nejvýše umístěná na její černé listině.
Kdo může předvídat její reakci? Já ne. Určitě ne Charlie. Možná Alice, ale nenapadlo mě se jí zeptat.
„No; Bello,“ řekla René poté, co jsem vykoktala ta nesmyslná slova: Mami, beru si Edwarda. „Jsem trochu naštvaná, že jsi s tím oznámením čekala tak dlouho. Letenky teď budou akorát dražší. Ooohhh,“ povzdychla si. „Myslíš, že bude Philova přítomnost důležitá? Zkazilo by fotky, kdyby nebyl v oble-“
„Zadrž na chvíli, mami,“ vyhrkla jsem. „Jak to myslíš, čekala tak dlouho? Jsem sotva za-za…“ nedokázala jsem se přinutit ke slovu zasnoubená. „Věci se vyjasnily až dneska.“
„Dneska? Vážně? To je překvapení. Předpokládala jsem--“
„Co jsi předpokládala? Kdy jsi předpokládala?“
„No, když jste v dubnu přijeli na návštěvu, vypadalo to, že už je všechno jasné, jestli víš, co tím myslím. Jsi snadno čitelná, zlato. Ale nic jsem neřekla, protože jsem věděla, že by to nepřineslo nic dobrého. Jsi stejná jako Charlie.“ povzdechla si rezignovaně. „Když si jednou postavíš hlavu, nic s tebou nehne. Jistě, přesně jako Charlie. Také si stojíš za svým rozhodnutím.“
„Neděláš stejnou chybu jako já, Bello. Zníš pěkně vyděšeně a já si myslím, že je to proto, že máš strach ze mě.“ zachichotala se. „Nad čímž se musím zamyslet. A vím, že jsem toho namluvila hodně ohledně svatby a hlouposti – a neberu nic zpátky – ale musíš si uvědomit, že tyhle věci platí jen na mě. Ty jsi úplně jiná osobnost než já. Děláš své vlastní chyby a jsem si jistá, že ve tvém životě přijde chvíle, kdy budeš něčeho litovat. Ale závazky nebyly nikdy tvůj problém, zlato. Máš větší šanci, že ti to bude klapat, než většina čtyřicetiletých, které znám.“ René se znovu zasmála. „Naštěstí to vypadá, že jsi našla někoho se stejně starou duší, jako je ta tvoje.“
„Ty se… nezlobíš? Nemyslíš si, že dělám příšernou chybu?“
„No, samozřejmě bych si přála, abys ještě pár let počkala. Myslím tím, vypadám snad dost stará na tchýni? Na tohle neodpovídej. Ale tohle není o mě. Ty jsi šťastná?“
„Já nevím. Právě teď si nejsem jistá.“
René ne zasmála. „Dokáže tě učinit šťastnou, Bello?“
„Ano, ale-“
„Budeš někdy chtít někoho jiného kromě něho?“
„Ne, ale-“
„Ale co?“
„Ale neřekneš, že mluvím stejně jako kterákoli jiná zblázněná puberťačka v historii?“
„Tys nikdy nebyla puberťačka, zlato. Víš, co je pro tebe nejlepší.“
V posledních několika týdnech se René nečekaně zapojila do předsvatebních příprav. Strávila hodiny denně na telefonu s Edwardovou matkou, Esme. René Esme zbožňovala, konec konců, pochybuju, že by někdo k mé líbezné budoucí tchýni mohl cítit opak.
Úplně mě vyřadili ze hry. Edwardova rodina a moje rodina se společně postaraly o veškeré přípravy, bez toho, abych musela něco dělat, vědět, nebo nad něčím přemýšlet.
Charlie byl vzteklý, samozřejmě. Ale ta roztomilá část na tom bylo to, že nebyl vzteklý ze mě. tím zrádcem byla René. Počítal s tím, že s ní budou potíže. Co teď mohl dělat, když jeho původní výhružka – řekni to mámě – absolutně zklamala? Neměl nic a věděl to. Takže se teď ploužil kolem domu a mumlal si pro sebe věci, jako že se na tomhle světě už nedá nikomu věřit…
„Tati?“ zavolala jsem, když jsem otevírala přední dveře. „Jsem doma!“
„Zadrž Bello, zůstaň stát tam kde jsi.“
„Co?“ zeptala jsem se a automaticky jsem se zastavila.
„Dej mi chviličku. Oohh. Píchla jsi mě, Alice.“
„Alice?“
„Promiň, Charlie,“ odpověděl Alicin zvonivý hlas. „Jak to vypadá?“
„Krvácím.“
„Je to v pohodě, nepoškodila jsem kůži – věř mi.“
„Co se děje?“ Dožadovala jsem se, pořád stojíc ve dveřích.
„Třicet vteřin, Bello, prosím,“ řekla mi Alice. „Tvoje trpělivost bude odměněna.“
„Humph,“ dodal Charlie.
Poklepávala jsem si nohou a počítala každé klepnutí, než jsem vešla do obýváku.
„Oh.“ Vydechla jsem. „Tati. Vypadáš…“
„Hloupě?“
„Chtěla jsem říct spíš „šarmantně“.“
Charlie zrudl. Alice ho uchopila za loket a otočila ho dokola, aby předvedla světle šedý oblek v celé své kráse.
„Už to ze mě sundej, Alice. Vypadám jako idiot.“
„Nikdo, koho obléknu já, nevypadá jako idiot.“
„Má pravdu, tati. Vypadáš úžasně. K jaké je to příležitosti?“
Alice protočila oči. „Tohle je poslední zkouška, pro vás oba.“
Poprvé jsem odtrhla oči od nevšedně elegantního Charlieho a spatřila obávaný bílý pytel opatrně položený na sedačce.
„Aaahhh.“
„Jdi na své šťastné místo, Bello. Nebude to trvat dlouho.“
Zhluboka jsem se nadechla a zavřela jsem oči. Nechala jsem je zavřené a doklopýtala jsem nahoru do svého pokoje. Svlékla jsem se do spodního prádla a zvedla ruce nad hlavu.
„Děláš, jako bych ti chtěla vrážet pod nehty úlomky bambusu.“ Mumlala si Alice pro sebe, zatímco mě soukala do šatů.
Nevěnovala jsem jí žádnou pozornost. Byla jsem na svém šťastném místě.
Na mém šťastném místě byl všechen ten zmatek se svatbou pryč. Za mnou. Potlačený a zapomenutý.
Byli jsme sami, jen Edward a já. Uspořádání bylo zmatené a neustále se měnilo – ze zamlženého lesa přes mraky zatažené město v arktickou noc – protože Edward si místo našich líbánek nechával pro sebe, aby mě překvapil. Mě stejně moc nezáleželo na tom, kde to bude.
Edward a já jsme byli spolu a já jsem do puntíku dodržela svou stranu dohody. Beru si ho. To byla ta největší část. A zároveň jsem také přijala všechny ty meze překračující dárky, včetně toho, že jsem byla, jakkoli zbytečně, od podzimu zapsaná na Dartmouthskou kolej. Teď je řada na něm.
Předtím, než mě promění v upírku – jeho velký kompromis – je tu ještě jedna dohoda, kterou musí dodržet.
Edward měl jistou utkvělou představu ohledně lidských věcí, kterých se vzdávám, zkušeností, které nechce, abych propásla. Ale byla tu jen jedna zkušenost, na které jsem trvala. Pochopitelně to byla ta samá, u které si přál, abych na ní úplně zapomněla.
Přesto to tu bylo. Věděla jsem, jaká budu, až bude po všem. Viděla jsem novorozené upíry z první ruky a slyšela jsem příběhy o těch divokých prvních dnech. Prvních několik let bude můj hlavní charakterový znak „žízeň“. Bude chvíli trvat, než to budu zase já. A i když už budu mít všechno pod kontrolou, už se nikdy nebudu cítit tak jako teď.
Lidská… a vášnivě zamilovaná.
Chci mít veškeré zkušenosti, než vyměním své teplé, křehké, feromonem zaplavené tělo za něco krásného, pevného… a neznámého. Chci opravdové líbánky s Edwardem. A, navzdory nebezpečí, kterému si myslí, že mě vystaví, mi slíbil, že to zkusíme.
Jen nejasně jsem si uvědomovala Alici a klouzání saténu po mé tváři. Na chvíli jsem se nestarala o to, že celé město mluví jen o mě. Nepřemýšlela jsem o tom divadle, ve kterém budu už brzy vystupovat jako zlatý hřeb. Nedělala jsem si hlavu s tím, že po cestě upadnu, s tím, že se budu smát v nesprávný okamžik, s tím, že jsem moc mladá, s přihlížejícím publikem, dokonce ani s prázdným místem, kde by měl být můj nejlepší přítel.
Byla jsem s Edwardem na svém šťastném místě.
Děkuju
(Kámoška Niki, 23. 4. 2009 11:34)